Když píšete, čtenář je vždycky přítomen

Zcela bez obalu to vyjadřuje Isaac Bashevis Singer: „Hodně spisovatelů říká, že píšou pouze pro sebe. Jsou to pokrytci. Kdyby zůstali na pustém ostrově, sami samotincí, a věděli by, že nikdo by si nepřečetl to, co napsali, nepsali by nic. Když píšete, čtenář je vždycky přítomen.“  Je to názor prozaika, a ne ledasjakého. Nobelisty. Tedy žádného „průmyslového bestselleristy“ nahánějícího čtenářské masy, a zvyšujícího tím stav svého konta. Na psaní musí být vždycky dva. Singer je prozaik, přičemž je to právě próza (fikce, beletrie, zábavná próza), jež tvoří největší divizi čtenářské kultury, aspoň pokud jde o počet. 

A přitom beletrie platila na svém počátku (zhruba od 18. století) za takového tchoře v kurníku kultury, i té čtenářské. Soudilo se o ní, že její čtení je nebezpečné, že podněcuje nezřízenou konzumentskou hltavost, že svádí své čtenáře na scestí, dokonce že její čtení škodí zdraví (překrvuje genitálie a zpomaluje peristaltiku). A ohroženy mají být především ženy, částečně též mládež. 

Ctihodná hraběnka Honorata Zapová ještě v polovině 19. století soudí, že čtenářky (zejména ty nezkušené), oddávajíce se „výstřední fantazii, nejsou spokojeny ani s lidmi, ani s osudem svým, vzdychají k vymyšlenému štěstí […] a libují si v přejatostech“, čímž se stávají „občankami vymyšleného světa“ a „jsou pro nás ztraceny“. Zkrátka beletrie se čte jen kvůli krácení času, což je nepatřičné, a často vede své čtenáře k tomu, že „nevědí, co přečetli“ (W. H. Riehl). Francouzská infekce – soudilo se v Anglii, galské kratochvilné čtení.