Prezident tiché poslušnosti

Už je to rok, co Václav Havel skončil na Pražském hradě, a za chvíli uplyne stejná doba od zvolení jeho nástupce Václava Klause. Z hlediska veřejnosti je Klaus dobrým následníkem a při pohledu na bilanci jeho konkrétních kroků lze shrnout: žádná sláva, žádná tragédie.

Klaus se skutečně stal prezidentem všedního dne, jak sliboval, a jeho výraznější poselství by se dala spočítat na prstech jedné ruky. Na svou velkou chvíli Klaus teprve čeká: mohla by přijít v čase parlamentních voleb nebo politické krize.

Nechte to profesorovi

Když za první republiky prezident Masaryk nabízel Antonínu Švehlovi, aby se stal jeho nástupcem na Hradě, mocný premiér a předseda agrární strany odpověděl, že to není úkol pro politika, ale pro nějakého bezvýznamného profesora. Malé pravomoci hlavy státu se mu nelíbily, síla Hradu byla jen ve spojení s Masarykem. Švehla měl bezesporu pravdu – jak nyní ukazuje osud Václava Klause.

Během roku vládnutí už nový prezident poznal své omezené možnosti. Politické kroky mu v drtivé většině nevyšly: adepty, které chtěl dosadit do Ústavního soudu, mu řádně procedil Senát, vetované zákony přehlasovala sněmovna, institut milostí téměř nepoužíval a angažmá v zahraniční politice skončilo fiaskem. Když na schůzce s ambasadorem Stapletonem urazil Spojené státy, Američané mu dali najevo, že pro ně je důležitější vláda.

Pokud něčím prezident Klaus…