Před patnácti lety se rozpadl krunýř, v němž socialistická architektura dospěla k vrcholům typu žižkovské televizní věže i k monstrózní uniformitě nekonečných betonových sídlišť. Na to, co se pak začalo svobodně stavět, pohlížela veřejnost někdy okouzleně, někdy vyděšeně, nejčastěji však s rozpaky. Jako by se tu náhle dalo postavit cokoli: pronikaly sem nejvlivnější světové trendy, postmoderna se střetala s minimalismem, dekonstruktivismem či high-tech, ale snad ještě víc se rozbujely stavby podle všelijakých komerčních katalogů s nabídkou líbivých rodinných domků, vil i menších paláců. Má vůbec polistopadová česká architektura nějakou vlastní tvář? Odpověď můžeme hledat v reprezentativní publikaci Česká architektura a její přísnost s podtitulem Padesát staveb 1989–2004, kterou připravil přední teoretik a historik oboru Rostislav Švácha, proslulý zejména publikacemi o českém kubismu.
Přísnost proti baroku
Někde v Čechách už jistě stojí domy, v nichž budoucí generace najdou nejsilnější výraz neopakovatelné atmosféry konce minulého století, není ovšem zdaleka jasné, kterým z nedávných novostaveb ta čestná role připadne. Stavební sloh patří k základním vodítkům při pokusech definovat vnější i vnitřní ráz historických období a často slouží i k jejich pojmenování. K tradiční školské linii, jež se od doby románské vine přes gotiku, renesanci a baroko až po secesi, se už celkem…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
