Signál z hlubin referenda

Prozatím největší akce „přímé demokracie“ v Česku se kvůli nízké účasti změnila z rozhodujícího hlasu v nezávazný názor. Proč vlastně tři čtvrtiny lidí zůstaly doma a co to znamená, se už týden snaží vyložit politikové, zástupci aktivistických spolků i profesionálové na zkoumání společnosti.

Smutek, radost a hra s čísly

Přestože k brněnskému referendu přišlo více lidí než k senátním volbám a početně jich bylo víc než voličů současného brněnského zastupitelstva, jejich rozhodnutí neplatí. Může za to zákon, který letos v únoru zvedl povinnou účast v místních referendech z pětadvaceti na padesát procent. Kdyby se ovšem podle této „nadpoloviční normy“ řídila zdejší politika obecně, neplatily by tu žádné komunální, senátní a krajské volby od poloviny 90. let. „Jste dost chytří na to, abyste nás zvolili, ale ne na to, abyste o něčem rozhodovali,“ luští Kateřina Šimáčková z katedry Ústavního práva Masarykovy univerzity obsah vzkazu, který politici svým zákonem občanům poslali.

Brněnské referendum tedy kvůli únorové laťce nesplnilo svůj základní cíl: ukončit spor mezi stoupenci a odpůrci radničního plánu na přesun tamního nádraží. Za vítěze se totiž prohlašují obě skupiny. Aktivisté proto, že jim dalo za pravdu 85 % zúčastněných, politici proto, že jim nepřítomnost většiny dala šanci nebrat verdikt vážně. Podrobnější debata o podstatě brněnského signálu a záměrech jeho aktérů (viz rámeček) se teprve rozjíždí. A…