Pokud budou naši pravnuci jednou listovat v hudebních encyklopediích 20. století, už teď se dá vyloučit, že by v kapitole klíčových postav euro-americké avantgardy nenarazili na jméno Johna Calea. Pro jeho sólovou dráhu je už od počátku sedmdesátých let, kdy přerušil spolupráci s kapelou Velvet Underground, příznačná především naprostá neodhadnutelnost toho, s čím se ukáže příště. Jedenašedesátiletý hudebník to potvrdil i letošní novinkou Hobo Sapiens. Osm let po poslechově nijak náročné a takřka popové desce Waking On Locusts (1996) natočil album, které patří k jeho nejlepším.
Pryč odsud
Jako reprezentativní vzorek Caleovy žánrové rozmanitosti nám mohou posloužit jeho dosavadní pražské koncerty, kterých absolvoval od revoluce celkem sedm (poslední v čase uzávěrky tohoto čísla). Poprvé k nám přijel dva roky po převratu představit písničkovou desku Fragments of a Rainy Season. Hrál sám s pianem, přesto ti, kdo tenkrát vyprodanou Lucernu navštívili, hovořili o energetickém a emocionálním vlnobití. Překvapivě klidné bylo naopak vystoupení někdejších nonkonformních rebelů The Velvet Underground, kteří Prahou projížděli rok poté v rámci svého obnoveného a posledního turné. V roce 1994 pak Cale symbolicky otevíral divadlo Archa improvizovaným dialogem s japonským tanečníkem Minem Tanakou a o tři roky později stál na tomtéž pódiu v bermudách a kšiltovce v doprovodu bigbítové kapely. A…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu