Nad vrcholky stromů při úpatí krušnohorského masivu vyčnívá úchvatná stavba zničeného zámku Jezeří. Krajina rozprostírající se pod jeho vysklenými okny připomíná Mars. Rozlehlou šedivou poušť oživují jen kouřící komíny fabrik a elektráren a obrovská jáma uhelného dolu. Když se však zvědavec ze zámeckého okna pořádně vykloní, spatří na okraji té spouště domky dvou obcí, na které těžařská rypadla ještě nedosáhla. Horní Jiřetín a Černice jsou posledními vzpomínkami na čas, kdy tady všude žili lidé a okolní krajina patřila k nejkrásnějším v Evropě. Dnes je však i osud této poslední výspy a jejích dvou tisíc obyvatel vážně ohrožen. Ministerstvo průmyslu totiž obnovilo starou totalitní praxi a navrhuje vládě, aby „v zájmu další těžby“ nechala Jiřetín a Černice srovnat se zemí.
Tady žijeme
„Támhleta rypadla hrabou zrovna v místech, kde stával náš dům,“ říká kastelánka zámku Jezeří Hana Krejčová a vykloněna z okna posledního patra ukazuje do hluboké jámy, kde právě bagry ukusují další kus zeminy. Rodina paní Krejčové žila až do roku 1983 jen pár set metrů od zámku v obci Albrechtice. Jenže právě tato obec stejně jako dalších osmdesát měla tu smůlu, že pod jejich katastrem byly zásoby hnědého uhlí: během 50. až 80. let museli všichni zdejší odejít do paneláků. „Tehdy nikoho ani nenapadlo, že bychom se mohli nějak bránit, protestovat. Bez odporu jsme odešli,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
