Je pětatřicet let hodně, nebo málo? Z jednoho pohledu jsou události ze srpna 1968 už pořádně zvetšelé: například každý třetí ze současných ministrů měl v době invaze rok či dva nebo ještě ani nebyl na světě. Tehdy populární politici dávno zemřeli, i hlavních vlastizrádců už žije jen pár. A ptát se dnes, proč společnost „po srpnu“ tak rychle kapitulovala? Není to, jako kdyby se občana masarykovského Československa někdo vyptával, proč se české země za Františka Josefa tak poslušně podrobily bachovskému absolutismu? Nežijeme snad už v jiné době, s jinými problémy, v úplně jiné situaci?
A přece mají výroční návraty k „srpnu“ smysl. Už kvůli skeptickému pohledu, který se projevuje v anketě mezi pamětníky v tomto Re-spektu: tato společnost je podle něj taková, že v případě krizí kapituluje zase – jako po srpnu.
Pak přijely tanky
Nejprve aby nebyla mýlka: leccos z roku 1968 už je definitivně pryč. Dnešní novináři, ekonomové nebo právníci se mohou dívat se vší přátelskou vstřícností na pokusy svých předchůdců obnovit v době „pražského jara“ čest profese. Ale na rovinu řečeno: pětatřicet let je v těchto profesích opravdu dlouhá doba. Tehdejší tápavé představy o svobodě slova, o fungující ekonomice nebo o právním státu už těžko v něčem inspirují.
Pražské jaro bylo také nadlouho posledním časem, kdy občané milovali politické funkcionáře (i takový vzor suché střízlivosti jako bývalý Klausův ministr Jan…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
