Sbohem, ctihodnosti, vítejte

Tak trapnou tečku za prvními deseti lety si Ústavní soud nezasloužil. A postarali se o ni sami strážci ústavy: v poslední den svého mandátu se předseda Miloš Holeček z ničeho nic vytáhl na svou zástupkyni Elišku Wagnerovou, že se před rokem na jednom uzavřeném jednání údajně zachovala nečestně. Před zaraženou veřejností se kvůli tomu pohádal se všemi ostatními soudci a stáhl se do ústraní.

Přesto ani tato pachuť nezkazí, nemůže zkazit imponující dílo první generace ústavních soudců. Vždyť jejich nynější odchod z Brna je srovnatelný s odchodem Václava Havla nebo Lubomíra Voleníka. Po nich začíná nová éra Ústavního soudu: jiná, možná však ne nutně horší. Schvalování kandidátů v Senátu má totiž zatím povzbuzující průběh – horní komora minulou středu poprvé využila svého práva veta.

Sedmadvacet průlomů

V roce 1993 by zdejší běžný občan možná váhal s odpovědí, k čemu je nějaký Ústavní soud vlastně dobrý. Po deseti letech lze snad říci tolik: poslední instance Čechy naučila, že ústava konkrétně a názorně něco znamená, že Listina základních práv a svobod nezůstane jen vznešeným tlacháním na papíře. Také tuzemští politici se něco dozvěděli: v demokracii sice rozhoduje většina, ale i nad ní ještě stojí právní stát.

Ze stovek svých verdiktů, vynesených během deseti let, loni ústavní soudci vybrali 27 nejlepších nálezů, jakési „best of“, a nechali je přeložit do anglického sborníku, určeného…