Česká veřejnoprávní televize vysílá už čtyři měsíce rozsáhlý dokumentární cyklus o předlistopadových seriálech nazvaný Pokračování příště… V hlavním vysílacím čase se může národ pokochat ukázkami z vybraných dílek a rozšafnými vzpomínkami tvůrců, s nimiž v 70. a 80. letech po večerech sháněl lino, likvidoval fabrikanty, kulaky a další havěť, stavěl sídliště a navštěvoval dobrotivé tajemníky výborů KSČ. Na mnoha místech republiky ve stejnou dobu duněly pásy ruských tanků a za nepřizpůsobivými občany se zavíraly dveře cel na 48 hodin, případně na několik let. Diváky ani kumštýře to však nerušilo – ze seriálu věděli, že slušný člověk takové problémy nemá a neřeší. Že normalizační schizofrenii nechce řešit veřejnoprávní televize ani o čtvrt století později, je ovšem na pováženou.
To bylo švandy
První otázka, která recenzenta cyklu Pokračování příště napadne, totiž zní: Proč se to vůbec vyrobilo? Práce podobného druhu dává smysl, přistupují-li autoři k tématu (v daném případě k televizní propagandě) kriticky. To se ovšem tvůrcům Pokračování příště nepřihodilo ani omylem. Vycházejí sice z tázání („Tak jak se to vlastně tenkrát dělalo?“), ale současně nechávají protagonisty seriálů, ať si říkají, co jim slina na jazyk přinese.
Vzniknou pak dokumenty, které zhola nic neříkají o tom, že seriály sloužily režimu ke snadnější manipulaci s obyvatelstvem. Pouze…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
