Čtrnáct dní v Sandžaku

Přeložený papír a v něm pětieurová bankovka, určená pro maďarské celníky, patří k povinné výbavě gastarbeitrů ze Srbska a Černé Hory vracejících se domů na návštěvu. Kdo při výjezdu z Maďarska nenabídne celníkům bakšiš, skončí ve vedlejším pruhu, kde si počká dvě hodiny, než se mu začnou věnovat. To hlavní však přijde na jugoslávské straně. Nekonečné kolony aut, čekající na odbavení, tu předjíždějí autobusy, jejichž řidiči vybrali mezi cestujícími opět po pěti eurech, aby celníci přimhouřili oči a jinak přísná kontrola zavazadel byla jen povrchní.

Víla ze Subotice

Idriz, Muslim ze severu Černé Hory, pracuje nedaleko Kolína nad Rýnem jako taxikář. Ve své dodávce veze dárky rodině i známým – vesměs věci, které se v Německu mohou sebrat při železné neděli na ulici. Přiváží staré kolo, sádrovou kozu na zahrádku rodinného domku a elektricky ovládaná vrata ke garáži. „Taková vrata nemá u nás nikdo,“ těší se Idriz, jak sousedům vytře zrak. Srbský celník pohlédne na dovážené harampádí, pokývá hlavou a řekne: „Dej 50 eur státu a 40 mně.“ Tykání ze strany úředních osob je na Balkáně samozřejmostí.

Povolání celníka patří v Srbsku a Černé Hoře k vysněným profesím. Nelze to potvrdit nějakým průzkumem, protože takové neexistují, ale nasvědčují tomu vtipy, které se mezi lidmi vyprávějí. Například klasický žert o víle, ochotné splnit jedno přání, mívá často…