Jak je ti, Česko-Slovensko

„Prosil bych dvě velké desítky.“ - „Tuna, dve velké desiny, páči sa,“ odpovídá mladá číšnice. Takto dnes vypadá běžná konverzace s obsluhou v pražských kavárnách. Slovenské servírky se už neučí co možná nejrychleji česky, aby zapadly do nového prostředí, vždyť nepatří mezi „emigranty před Mečiarem“, jak tomu zhusta bývalo před deseti lety. Na rozdíl od ostatních cizinců, kteří v Česku pracují, se navíc nemusí potýkat s pracovním povolením, či dokonce pracovat načerno. I tento banální postřeh dokládá, že deset let po rozpadu Československa přetrvává ve vztahu mezi oběma zeměmi určitá jinak v kraji neobvyklá vstřícnost. Že i z hlediska generace, která po společném státu nepociťuje zvláštní nostalgii, staré vazby nevyčpěly.

Obloukem do EU

Právě před deseti lety vstoupilo Česko i Slovensko do nejistoty. Jak se budou vyvíjet dva státy, které s výjimkou druhé světové války poznaly samostatnost jen v rámci společného soužití? Částečnou bilanci a odpově nabízí právě desáté výročí rozpadu federace. Přichází totiž dva týdny poté, co oba její následníci dostali v Kodani pozvánku do Evropské unie.

Cesta od rozdělení ke společné pozvánce do Unie ale rozhodně nepostrádala dramatičnost. A nutno dodat, že se o ni zasloužili především Slováci. „Pět minut po volbách v roce 1992 mi bylo jasné, že společný stát končí,“ říká dnes košický novinář Peter Schutz. Odhad to byl dobrý. Hned na své…