„Nemohu svobodně žít, nikdo mě nechce slyšet, natož zjednat nápravu,“ říká Jitka Zehnalová ve své stížnosti na český stát, kterou koncem února začal projednávat Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Jako člověk odkázaný na invalidní vozík se paní Zehnalová cítí ve své zemi diskriminována: všude jí stojí v cestě schody nebo obrubníky. Řadu let se proto snaží přimět české úřady, aby jejich odstraněním dodržovaly své vlastní „bezbariérové“ zákony. Narazila ale jenom na podrážděný nezájem, a tak s odvoláním na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv sepsala svou stížnost pro Štrasburk.
Taková nula
Paní Zehnalové u evropského tribunálu nepůjde jen o „bariéry“ - chce upozornit i na „strašnou aroganci českých úředníků, soudců a politiků“. „Až do dnešního dne si mě ani nevšimli,“ říká. „Jsem pro ně jen taková ubohá nula.“ Na boj Jitky Zehnalové se zdejšími úřady upozornil před časem jako první deník MF Dnes. Celý příběh přitom začal před dvaceti lety, kdy paní Zehnalová po úraze během sportovního létání ochrnula na spodní část těla. Svůj život ale nevzdala. Vystudovala angličtinu na univerzitě Palackého v Olomouci, počátkem devadesátých let odjela na stáž do Spojených států. A tady najednou zažila neuvěřitelnou věc: mohla žít jako každý jiný člověk, protože se bez pomoci dostala, kamkoli se jí zachtělo. Všechny veřejné budovy od obchodů přes pošty až po divadla a kina ji vítaly hladkým vstupem. O to horší byl návrat domů. Paní Zehnalová se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
