Na samotě bez lesa

Na východě Maďarska leží záhadný kraj. Ani Maďaři sami se nemohou shodnout na tom, zda jde o romantické končiny, kde se na koních proháněli nejslavnější zbojníci, nebo Bohem zapomenutý svět bídy, ze kterého utíká každý, kdo může. Řeč je o mnohasetkilometrové zemi samot, která se táhne od Segedínu až po Debrecín. Poslední vývoj v této odlehlé oblasti dává za pravdu spíše optimistům. Po desetiletích, během nichž „tanyi“, jak se samotám říká, chátraly a jejich obyvatelé odcházeli do měst, se totiž karta obrátila a o zpustlá hospodářství začíná jevit zájem stále větší počet kupců.

Zvláštní způsob života

V průběhu prvních pěti století po vzniku uherského státu vyrostla na východě země hustá síť vesnic. Poté se však celá oblast stala na více než dvě stě let permanentní frontovou linií a kraj se tak proměnil v pustinu jen tu a tam oživenou tanyou. Maďarská samota přitom na rozdíl od typické české neleží na stráni poblíž jehličnatého lesa, ale uprostřed zdánlivě nekonečné a nehostinné ploché krajiny, jíž se prohání nikdy neutuchající vítr. Jedním z tří set tisíc lidí, kteří samoty obývají, je i Sándor Kondász. Na tanyi poblíž Segedínu prožil s rodinou celý život a jeho příběh je pro většinu místních lidí typický. Narodil se v několikrát rozšiřovaném domku v době, kdy sousedé z okolních samot jeho předky znali už po několik generací. Když dospěl, oženil se a převzal hospodářství. V padesátých letech však musel většinu majetku odevzdat družstvu. Část polí…