Čaroděj pod palbou

Příběhy pro děti o jejich kouzelnickém vrstevníkovi Harry Potterovi se podle zprávy Americké asociace knihoven staly „nejvíce napadanými“ knihami loňského roku. Asociace to měří počtem zveřejněných stížností a protestů - a Harry má řadu odpůrců mezi rodičovskými spolky, feministkami i krajními konzervativci.

Celá potteriáda, jak známo, zároveň představuje ohromující komerční úspěch. Série dobrodružství z paralelního světa magie, který vskrytu existuje vedle současné Anglie, během čtyř let dosáhla stovky milionů prodaných výtisků. (Jeden britský literární kritik zlomyslně přirovnal autorku Joanne Rowlingovou k dívčí kapele Spice Girls. ) Ani v Čechách se minulý týden nedalo před čtrnáctiletým čarodějem jen tak uniknout: do knihkupectví dorazil čtvrtý a zatím poslední díl Harry Potter a Ohnivý pohár (recenze na předchozí tři viz Respekt č. 21/2001), objevily se reklamy na film a také trička, školní pomůcky atd. Proč je tedy „nejnapadanější“ kniha současně i nejprodávanější?

Ženy jako nástroje

Zdálo by se, že z osobního příběhu Joanne K. Rowlingové bude každá feministka nadšená: rozvedená matka na podpoře, která sama vychovávala malou dcerku, se díky své literární fantazii, píli a vytrvalosti stala přes noc multimilionářkou. To je sice pravda, uznávají kritičky, ale… Knihy o Potterovi jsou „mužsko-centrické a misogynní“, napsala Christine Schoeferová v internetovém časopisu Salon. Na ženy a dívky, „pokud nejsou rovnou hloupé“, zbývají role „pomocníků, povzbuzovačů a nástrojů“.

Běžní čtenáři by asi nad obviněním z misogynství zapochybovali. Copak Harryho kamarádka Hermiona není zpravidla chytřejší než on? A co tak výrazné a dominantní postavy jako profesorka přeměňování McGonagallová z kouzelnické školy nebo laskavá maminka Weasleyová? I na to má feministická kritika odpověď. Podle Jane Elliotové z bitchmagazine. com jde o „negativní ženské stereotypy“: „panovačný svatoušek“, „staropanenská učitelka“ a „matka, jejíž jediná vlastnost je sebeobětování“.

Pro spravedlnost dodejme, že zmíněné recenze vyšly před čtvrtým dílem, který vtipně pracuje s mužskou ješitností. V něm se do Anglie dostávají víly z Evropy, pod jejichž vlivem každý kouzelník cítí nutkavou potřebu vytahovat se a předvádět. (Ale Pohár tří kouzelníků, pravda, získá muž.)

Pokud se kritik vyzbrojí ideologickou šuplerou, pak u J. K. Rowlingové najde nekorektností celou řadu. Jak jsou zde zobrazováni cizinci (směšně komolí řeč a při hře obvykle faulují)! A jak tlustí lidé (převážně jsou to padouši, dobro je asketicky hubené)! Při odložení šuplery a použití zdravého rozumu ale každý dospělý i dítě vidí, kde stojí Harry a sama autorka: na straně menšin a utlačovaných. A nikoli náhodou hnutí zlých (a rasově čistých) černokněžníků připomíná Ku-Klux-Klan.

Žádné New Age

Kritika zprava míří na nadpřirozené a bez zmínky o Bohu dosahované výkony s kouzelnou hůlkou. Vivian W. Dudrová v recenzi Je Harry Potter vhodný pro naše děti? na stránkách catholiceducation. org sice oceňuje „pevný morální rámec“, rozlišení dobra od zla a školní tresty ukládané za porušení pravidel, nicméně na titulní otázku si odpovídá: ne. Nepřekonatelný je pro ni „slizký okultismus“ a navíc ji zneklidňuje i vylíčení normální (rozuměj nekouzelnické) anglické rodiny. Harryho strýc a teta, u nichž mladý kouzelník po smrti svých rodičů vyrůstá, jsou skutečně obzvlášť odporné zjevy. Rowlingová tady ale jen používá starý pohádkový motiv: chlapec, který je v obyčejném životě tím nejponíženějším z ponížených, dokáže v kouzelném světě jako jediný porazit samotného Pána zla.

A „slizký okultismus“? Kouzlení v příbězích Harryho Pottera připomíná spíš učení anglických nepravidelných sloves. Chce to talent, ale většina se musí nadřít a občas je zapotřebí pevná vůle nebo mravní síla. Narozdíl od jiných autorů podobného žánru (například Ursula Le Guinová v Zeměmořské trilogii) nechává Rowlingová podstatu magie úplně stranou. Harry ani jiní bílí mágové se nemodlí k Bohu, ovšem ani k bůžkům, ani nevyznávají New Age. Kouzla prostě jsou, slouží k užitku, ale netřeba z nich dělat vědu.

Zásah shůry

Nejpřesněji míří kritici, kteří příběhům Joanne Rowlingové vytýkají jistý stereotyp. Jejich půdorys tvoří klasická detektivka: stále stejný úvod v „obyčejné“ Anglii, pak peripetie v kouzelnické škole a po katastrofě (střetu s temným lordem Voldemortem nebo jeho pomahači) následuje konejšivé vysvětlení všech záhad - dílem v pracovně ředitele školy profesora Brumbála, dílem ve zpátečním vlaku z kouzelného světa do Londýna. Toto schéma ale Rowlingová vyplňuje neobyčejně napínavě a navíc zábavně.

Za všechny barvité nápady jeden z posledního dílu: reportérka kouzelnických novin Denní věštec si nosí na každé interview automatický komolič výroků zvaný Bleskobrk. (V souvislosti s Rowlingovou se často připomíná klasik fantasy J. R. R. Tolkien - jestliže ale autorka svým druhem humoru někoho připomíná, pak je to jiný její krajan Terry Pratchett a jeho Zeměplocha.)

K příběhu o Ohnivém poháru je třeba říci, že rozuzlení detektivky je tentokrát mimořádně krkolomné a že Harrymu (i autorce) nejméně dvakrát vypomáhá zásah shůry. Zároveň však Rowlingová odvážně opouští některé své vyzkoušené postupy. Závěrečnou idylu vynechává, poprvé umírá jeden z žáků kouzelné školy v Bradavicích, Pán zla povstává z mrtvých a v magické Anglii se schyluje k velkému zápasu. Jako výzva ke kupování dalších dílů to není až tak hloupé.

Joanne Kathleen Rowlingová: Harry Potter a Ohnivý pohár. Vydalo nakladatelství Albatros, Praha 2001, cena 259 Kč.