Paměť rentgenových očí

Český původ po otci. Příslušnost k expresionistickému hnutí, jehož byl čelným představitelem, a útěk před nacismem do Prahy. To všechno jsou dobře známá fakta, která stačí k tomu, aby byl Oskar Kokoschka zařazen mezi výtvarnými avantgardisty do kolonky „pokrokoví“. Všechno ale patrně bylo trochu jinak. Legendu umělecké historie tentokrát nabourává v nedávno vydané knize Můj život sám Kokoschka, její hlavní představitel.

Hypercitlivost

Zásadním novátorem Oskar Kokoschka nikdy nebyl. Z malířova vyprávění je naopak patrná úzkostná snaha být stranou všech programů a hnutí, expresionismus nevyjímaje. V jeho berlínské centrále a v okruhu lidí shromážděných kolem Waldenova časopisu Sturm vydrží pouhý rok. Vrací se do Vídně, kterou opustil v roce 1909 po skandálech, jež vyvolal svými obrazy a hlavně divadelní hrou „Vrazi, naděje žen“. Stěžoval si tehdy, že mu ve Vídni nikdo nerozuměl. „Jenom mi tam komplikovali život,“ píše v pamětech. Vídeň mu byla cizí. Platí to pro město i rakouské malíře: z umělců své generace nejmenuje v pamětech nikoho. Působí to groteskně, především mlčí-li o Egonu Schielovi, jehož samozřejmě znal. Patrně těžce snášel kult, který se kolem Schieleho života a díla vytvářel už od poloviny šedesátých let předminulého století, a znejistění vlastního postavení nejvýznamnějšího moderního malíře, které měl Kokoschka od svých skandálních vídeňských začátků. Paměti ale občas bývají zajímavé i tím, co jejich autor zamlčuje. Kokoschka ve…