Nerozborní nepřátelé

Před rokem a půl, v červenci 1998, byla podepsána desetibodová opoziční smlouva. Mobilizující se dohodli s těmi, před nimiž varovali. A minulý týden ve středu obě strany podepsaly pět doplňkových dohod. Zpřesnění staré smlouvy předcházela zase zhruba čtyřměsíční „mobilizace“, a výsledkem je ještě pevnější sepětí původních soupeřů. Co se dá od nových dohod čekat?

Dobré. . . nebo ne?

Motivem smlouvy z roku '98 byla politická stabilita, obsahem obsazování míst v parlamentu, ale i mimo něj. Klid na práci měl zaručit závazek, že bude blokováno vyslovení nedůvěry menšinové vládě. Budoucností se zabýval článek VII: do roka měly strany nachystat změny ústavy, které by posílily „význam výsledků soutěže politických stran“. Opoziční smlouva byla ovšem plněna jen částečně, posty byly rozděleny, ale sociální demokraté nechtěli přistoupit na změnu volebního zákona. Naopak na rozorání ústavy ve prospěch vítězů voleb a druhé nejsilnější strany se společná komise ODS a ČSSD dohodla celkem hladce, a nová podoba ústavy byla minulý týden proti vůli zbylých stran poslanci přijata. Druhý článek původní dohody se snažil překvapené občany přesvědčit, že ODS je „této vládě opozicí“. Tahle fikce minulý týden s konečnou platností padla. Pět nových dohod totiž nejvíc připomíná programové prohlášení velké koalice, v níž je ovšem strana, která volby vyhrála, podřízena té, jež skončila druhá. Občanští demokraté jsou prostě silnější, Klaus je schopnější stratég, který prohru…