Před dvěma týdny skončilo v Bonnu další kolo jednání o celosvětovém snížení emisí skleníkových plynů pocházejících z intenzivní lidské činnosti. Obecné riziko je zřejmé - zesílení skleníkového efektu atmosféry, zvýšení globální teploty Země, následné změny celého klimatického systému včetně možných a často nepředvídatelných změn počasí v různých částech světa. V zájmu zachování přirozeného vývoje Země je proto třeba zahájit účinná opatření i v případě, že míru rizika dosud přesně neznáme. Na tomto principu byla postavena i Rámcová úmluva OSN o změně klimatu, na níž se téměř sto osmdesát států světa shodlo v Rio de Janeiru v roce 1992.
Klíč je v rukou USA
V roce 1997, pět let po přijetí Rámcové úmluvy, došlo k dohodě o tzv. Kjótském protokolu. Ten ukládá ekonomicky vyspělým státům konkrétní emisní cíle s termínem jejich naplnění do roku 2012. Tabulky emisních cílů jednotlivých států a výčet možností, jak jich dosáhnout, jsou ale stále jediným praktickým výsledkem. Nikde se totiž nehovoří o postihu států, které tyto cíle nesplní. Navíc Protokol vstoupí v platnost až poté, kdy bude ratifikován alespoň 55 státy, které podepsaly Rámcovou úmluvu, přičemž tyto státy svými celkovými emisemi zároveň pokryjí alespoň 55 % emisí ekonomicky vyspělých států. První z těchto podmínek je splnitelná celkem lehce, druhá naopak velmi obtížně. Uvědomíme-li si, že USA v současné době z požadovaného objemu pokrývají asi 33 % (podíl Česka je méně než 1 %) je jasné, že…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
