Jsme na válečné výpravě proti sobě samým a bojujeme přitom pouze za sebe. Tímto zdánlivým paradoxem lze vyjádřit situaci na české hudební scéně. Naše populární hudba se nikdy nezaskvěla na horních přičlích světových komerčních „žebříčků“. Měla pár vlastních hvězdiček, ke kterým mohli vzhlížet začínající snaživci, méně už pak ti, kteří hledali svou vlastní cestu a nebažili po okamžité slávě. Kontakt se světem byl dost omezený, a tudíž i případná inspirace odjinud minimální.Když se nám svět po roce 1989 otevřel, dorazila k nám coby V. I. P. především komerce. Česká hudební scéna se s radostí chytila západního meinstreamu, a tak nastoupila Ilona Csáková jako nedomrlá Madonna, Lunetic hrající si na Take That nebo Janek Ledecký, který je ze všeho nejvíc parodií na sebe samého. Klubových, konvencemi nesvázaných kapel se objevilo také dost, ale jejich šance prosadit se do širšího povědomí je mizivá. Většina rádií (čest výjimkám typu Rádia 1) omílá stále dokolečka osvědčené hity, televize jakbysmet a domácí hudební produkce se čím dál víc přizpůsobuje zahraniční bezkrevné, ovšem masivně propagované šmíře.
Všechny barvy Akropole
Že muziku není třeba podpírat angličtinou či sladkobolnými texty, jasně dokazují například koncerty na festivalu United Colours of Akropolis, prezentující zejména etnickou hudbu a folklor z celého světa. Praze se tu představily skupiny z Indie, Maroka a dalších, pro nás hudebně exotických zemí. Také Evropa je nabitá dobrou…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
