Absolutní beznaděj. Nic jiného nemůže na člověka padnout při zprávě o další oběti českého rasismu, šestadvacetileté matce čtyř dětí z Vrchlabí. A špatné svědomí bílé většiny nelze zhojit státním vyznamenáním pro nevídaně statečnou novinářku, která se topící ženě vrhla na pomoc do rozbouřeného a ledového Labe. Pokud se totiž něco urychleně a dramaticky v této zemi nezmění, smrt Heleny Bihariové určitě nebude posledním zápisem do úděsně narůstající statistiky rasových vražd.
Je to mezi nimi
Neuplyne snad týden, aby po Čechách nekolovala další podobná zpráva. Tu tři bílí mladíčci zapálí v noční tmě byt romské rodiny benzinovou láhví, tu zase parta mladých Čechů zkope na parkovišti před diskotékou osamělého afghánského studenta. A tak dále a tak dále. Vzpomeneme-li si na plamenné projevy politiků na demonstraci po listopadové vraždě mladého Súdánce, můžeme konstatovat jediné: slibovaná atmosféra, ve které by se každý rasistický štváč bál vystrčit nos na ulici, se v zemi neusídlila.
Směšně populistický návrh Miloše Zemana postavit „legislativně hnutí skinheads mimo zákon“ vyděsil tuzemské holé lebky asi tak jako hrozba očkování. Dál se chovají, jak jsou po léta zvyklí: vraždí, zraňují a děsí. Pokud je jejich agresivní nenávist obrácena proti romským spoluobčanům, mohou se spolehnout na tichou podporu nadpoloviční většiny tuzemské bílé populace.
Při pohledu na vrchlabskou tragédii se přímo vnucuje srovnání s jinou skinheadskou akcí, která skončila smrtí mladého člověka. V září 1993 utopila rozdivočelá parta holých lebek v písecké Otavě sedmnáctiletého Roma Tibora Danihela. Teprve příští týden se bude u Vrchního soudu v Praze konat zřejmě závěrečné kolo nevídaně zdlouhavého soudního procesu, v němž zatím byli směšně nízkými tresty odměněni čtyři z několika desítek píseckých útočníků. Jako by se ve Vrchlabí odehrál jen další díl jednoho seriálu „po pěti letech“. Vrazi Heleny Bihariové jsou dnes zhruba stejně staří jako viníci smrti Tibora Danihela. Dlouhá léta, po která stát nebyl schopen přísně potrestat písecké pogromisty, musela nutně holé lebky utvrdit v přesvědčení, že možnost „utopit si svého Roma“ s sebou vlastně v Česku nenese příliš velká rizika.
Průměrný český skinhead má jednu typickou vlastnost: je to neobyčejný zbabělec. Útočí zásadně v těžké přesile a za své cíle si vybírá oběti, u nichž nějaká přílišná obrana či následná msta tolik nehrozí. Proto všechny ty zápalné láhve do spících bytů, proto přepady osamělých starších lidí, bezbranných žen či sotva odrostlých dětí. Vzpomeňme jen, jak se skini bleskově z útoku stáhli, když se jim před sedmi lety postavil Pavel Opočenský, vytáhl na ně po newyorském zvyku nůž a jednoho z nich v sebeobraně zabil.
Pokud si už opravdu nepřejeme, aby polistopadový seznam dvou desítek obětí rasových vražd dál narůstal, je třeba zahájit skutečně nemilosrdnou celospolečenskou sebeobranu proti našim bohorovným neonacistům. Je především na policii, aby už dál netolerovala jediný skinheadský sraz pod hlavičkou soukromého koncertu a třeba za pomoci vodních děl a psů všechny podobné zábavy okamžitě rozháněla. Skinheadi prostě musí každý den poznávat, že jsou na seznamu nepřátel státu hodně vysoko. Při vyšetřování jejich útoků by měla policie od začátku počítat s tím, že jde o zločin motivovaný nenávistí k lidem jiné barvy pleti, a ne jako doposud hledat výmluvy, proč by to tak „nemuselo být“, či dokonce útok vysvětlovat jakýmsi „vyřizováním účtů“. To všechno se ale nepodaří, pokud u policie převládne rozšířená a jedním z vysokých důstojníků dokonce nedávno v televizním talk show na Nově vyslovená myšlenka, podle níž jsou útoky holých lebek vlastně nevyhnutelnou daní za přítomnost dvou „patologických skupin“ v národě: skinů a Romů.
Tím, kdo by měl policii a zřejmě i celé veřejnosti zrůdnost takové myšlenky vysvětlit, je pochopitelně politická elita. Zavražděný Súdánec ji probudil k doposud nevídanému vzepětí protirasistického uvědomění, stačilo ale čtvrt roku a cesta na pohřeb Heleny Bihariové nestála za námahu nikomu jinému než prezidentově manželce Dagmar Havlové a ministru bez portfeje Vladimíru Mlynářovi. Řada politiků svou lhostejnost vysvětluje tak, že je třeba pro Romy dělat důležitější věci, než jsou spektakulární poutě na pohřby mrtvých obětí. Ale co tím mají na mysli? Vzdělávací programy pro romské děti nebo projekty romské zaměstnanosti by přece měly patřit k základním povinnostem každé zdejší jen trochu inteligentní vlády. Dokud ovšem bude za bohorovného přehlížení státních úředníků existovat jediná hospoda, do níž mají Romové zákaz vstupu, nepodaří se to základní: říci našim Romům, že je považujeme za plnoprávné občany, a nikoliv za zvláštní skupinu, k jejímž životním rizikům prostě nevyhnutelně patří i smrt ve vlnách Labe.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
