Gándhí, nebo Mandela

Kdykoliv v posledních letech zavládl na Balkáně relativní klid, dříve či později se začalo mluvit o Kosovu. Také nyní se Albánci zviditelňují nejenom v Itálii jako utečenci, ale se se svými požadavky se ozývají i v Makedonii (viz Respekt č. 1–2/98) a v samotné srbské provincii Kosovo. Hovoří se dokonce o „Kosovské osvobozenecké armádě“. Připomeňme si krátce tamní realitu.

V rozdělené zemi

Latentní etnické napětí mezi drtivou albánskou většinou (asi 85 %) a menšinovými Srby se vyhrotilo v konflikt především po zrušení autonomie Kosova v březnu 1989 a následné tvrdé represi proti protestujícím Albáncům. Ti se nakonec po vzoru Slovinska a Chorvatska od Jugoslávie formálně odtrhli a v září 1991 vyhlásili „Nezávislou republiku Kosovo“. Tu ovšem uznala jedině Albánie.

Bělehrad udržuje v Kosovu svou moc pouze pomocí velkého počtu vojáků a policistů (hovoří se o počtu až 100 000). Porušování etnických práv a represe proti Albáncům se oproti počátku 90. let zmírnily, přesto jsou v nynějších evropských poměrech (s výjimkou Bosny) nevídané. Pravidelně je zaznamenáváno bezdůvodné zatýkání i použití fyzického a psychického teroru. Ke kosovské realitě patří i monstrprocesy, kdy bylo najednou odsouzeno až 70 osob, většinou činitelů nelegálních státních struktur „Kosovské republiky“. Srbské úřady (už na počátku 90. let) propustily většinu státních zaměstnanců z řad Albánců,…