Lék, nebo příznak nemoci
Ke změně dlouhodobě nízké nezaměstnanosti u nás došlo v druhé polovině roku 1996. Znalci koncem předminulého léta zaregistrovali, že nárůst počtu lidí bez práce byl poněkud vyšší, než by odpovídalo obvyklému sezonnímu výkyvu. Svým způsobem šlo o první předzvěst hospodářského ustrnutí na počátku roku následujícího, které vedlo k balíčkům korekcí hospodářské politiky Klausovy vlády a poté svým způsobem i k jejímu pádu.
Ke změně dlouhodobě nízké nezaměstnanosti u nás došlo v druhé polovině roku 1996. Znalci koncem předminulého léta zaregistrovali, že nárůst počtu lidí bez práce byl poněkud vyšší, než by odpovídalo obvyklému sezonnímu výkyvu. Svým způsobem šlo o první předzvěst hospodářského ustrnutí na počátku roku následujícího, které vedlo k balíčkům korekcí hospodářské politiky Klausovy vlády a poté svým způsobem i k jejímu pádu. Od té doby se míra nezaměstnanosti zvyšuje v průměru o půl procenta za čtvrtletí a poslední údaj z konce února tak hovoří o 5,6 procenta nezaměstnaných v republice.
Proti lednu se tedy stav nezhoršil, přesto statistiky předpovídají v nejbližších měsících další lámání rekordů. Také expertní odhady, založené na citu a všeobecném přesvědčení odborné veřejnosti, jsou optimističtější pouze v tom smyslu, že předpovídají poněkud nižší tempo růstu. Pro dokreslení současné situace je však třeba říci, že i současná, u nás neobvykle vysoká míra má k neblahému evropskému standardu, který se dlouhodobě pohybuje nad deseti procenty, stále velmi daleko.
Zapomenuté téma
Nezaměstnaností strašil českou veřejnost Valtr Komárek z televizní obrazovky na sklonku své slávy, když si plánovanou liberalizaci spojil s představou milionů lidí bez práce. Jeho katastrofickým předpovědím se trochu přiblížily některé postsocialistické země, kde se nezaměstnanost velice brzy po začátku reforem usadila trvale nad deseti procenty. Česká republika však zůstala evropskou oázou neskutečně nízké nezaměstnanosti. Nad tímto jevem i uznávaní ekonomové spíše jen kroutili hlavou a ve svých studiích o zákonitostech ekonomické transformace musí pod čarou uvádět „s výjimkou České republiky“. Naše veřejnost si přitom na nízkou nezaměstnanost velice rychle zvykla a začala ji považovat za naprostou samozřejmost. Pokud ODS svým předvolebním heslem „dokázali jsme, že to dokážeme“ myslela i udržení nízké nezaměstnanosti, pak není divu, že její heslo nepochopili.V dobrých časech se nám zdá, že budou trvat navěky, a tak není divu, že se veřejné povědomí o tomto fenoménu začíná vytvářet až nyní. Z ciziny je známo, že více než jiná ekonomická témata svádí nezaměstnanost politiky ke slibům nesplnitelného a naopak ty, kteří se upřímně snaží o racionální diskusi, nutí složitě vysvětlovat nepříjemně znějící a obtížně vysvětlitelné ekonomické souvislosti. V horším případě vede vysoká nezaměstnanost politiky k vyhlašování programů rozhodného boje za nová pracovní místa. Ty se však nakonec velmi často omezí pouze na působivá, finančně náročná, ale pouze krátkodobá řešení důsledků, nikoliv však příčin nezaměstnanosti.
Kdo je nezaměstnaný
Pokud se naplní předpovědi a nezaměstnanost u nás dále poroste, bude se o statistických datech často diskutovat. Údaj o počtu lidí bez práce ale má - pokud jde o ekonomické příčiny, resp. rozsah ekonomických a sociálních dopadů nezaměstnanosti - velmi omezenou vypovídací schopnost. Údaj o procentech nezaměstnaných pochází z ministerstva práce a sociálních věcí, přesněji řečeno z jeho úřadů práce, a zahrnuje pouze ty nezaměstnané, kteří jsou na úřadech registrovaní. Přirozeně zcela pomíjí lidi, kteří si hledají práci sami, o hledání práce ztratili zájem, případně nikdy takový zájem neměli. Poslední dvě skupiny skutečně nespadají do běžné definice nezaměstnanosti Mezinárodní organizace práce, a tím zcela a nezaslouženě vypadávají z ohniska pozornosti. Podíl těchto lidí téměř vždy roste i s rostoucí mírou nezaměstnanosti. Na druhé straně zahrnuje zveřejňované číslo o nezaměstnanosti i lidi, kteří zájem o práci pouze předstírají, aby získali nárok na některou z forem sociální pomoci, a dále lidi, kteří ve skutečnosti pracují v šedém či černém sektoru a dávkami si přilepšují.
Pozice úřadů práce, od kterých se očekává, že budou dohlížet na to, aby lidé systém pojištění v nezaměstnanosti nezneužívali, není jednoduchá. Mají totiž jen velmi omezené nástroje, jak odhalit skutečnou ochotu nezaměstnaného pracovat, případně zda je nezaměstnaný skutečně bez práce. Jedním z nich je možnost posílat nezaměstnané opakovaně do firem, které nabízejí volná pracovní místa. Přitom ale člověk, který nemá o nabízenou, případně jakoukoliv práci zájem, může svým zjevem či vystupováním zaměstnavatele při prvním pohovoru snadno odradit. V podmínkách nízké nezaměstnanosti, jaká u nás po dlouhou dobu panovala, měly ovšem úřady na své nezaměstnané dost času a mohly se jim více věnovat.
Vždy jde ušetřit
Míra nezaměstnanosti je do jisté míry určována i štědrostí dávek v nezaměstnanosti a rovněž dalších sociálních podpor. Je nepochybné, že čím štědřejší je státem placené období, kdy člověk hledá práci, tím více lidí láká k jeho využívání, ne-li přímo zneužívání. To je příklad Polska, kde příliš snadno přístupný systém pomoci v nezaměstnanosti a sociální pomoci v první polovině devadesátých let přilákal pod svá ochranná křídla velkou skupinu nezaměstnaných. Při rozumněji nastaveném systému by podle některých odhadů tehdy nemusela nezaměstnanost dosáhnout patnácti procent, ale zůstala by jednociferná.Náš systém dávek v nezaměstnanosti, který se od roku 1992 měnil jen minimálně, lze v evropských měřítcích považovat za méně štědrý a poměrně přehledný, spravovaný dobře fungující sítí úřadů práce. Avšak stejně jako většina státem poskytovaných sociálních programů jinde ve světě trpí i náš dobře míněný program pomoci v nezaměstnanosti zásadním nedostatkem. Spolu s těmi, kdo jsou skutečně nezaměstnaní a pomoc opravdu potřebují, dostanou peníze i ti, jejichž rodina má dostatečně vysoký jiný příjem, slušné úspory nebo jiný majetek.
Na chvíli to nevadí
Nikoliv nezaměstnanost samotná, jak se obvykle tvrdí, ale její trvání je sociální problém hodný pozornosti. Lidé bez práce totiž nejsou uzavřenou skupinou, která stojí na jiné straně barikády než zaměstnaní. Nezaměstnanost je pro většinu z nich pouze přechodným stavem. Úřady práce u nás sice v poslední době každé čtvrtletí nově zaregistrují v průměru sto tisíc lidí, mnozí z nich však najdou práci ještě ve stejném období, a celá polovina z nich již ve čtvrtletí následujícím.
Doba, kterou lidé stráví „bez práce“, je časem horečné aktivity, intenzivního shromažďování a vyhodnocování informací o nabízených pracovních příležitostech. V rozmanitém a proměnlivém tržním prostředí, kde se zaměstnavatelé a zaměstnanci neustále navzájem hledají, představuje hledání práce velice důležitý proces informační interakce, při které vznikají produktivní pracovní místa. Je samozřejmé, že pokud trvá období hledání práce dlouho, začnou převažovat negativní jevy, které se vzájemně násobí: lidé ztrácejí vůli dál hledat i nasbíranou odbornost a dostávají se na dno svých úspor. U některých lidí, především mladých, také hrozí, že sklouznou do kriminálních aktivit.
Pokud jsme ochotni považovat nezaměstnanost v trvání do několika měsíců za přirozený a neškodný jev, nemusí nám její současný nárůst nezbytně dělat vrásky. Nezaměstnaností prochází více lidí, aniž by se zásadně prodlužovala doba hledání nové práce. Nízká míra nezaměstnanosti se u nás ostatně často interpretovala jako důsledek pomalé restrukturalizace podniků, a nikoliv jako doklad ekonomického zdraví. Pak se dá říci, že se podniky konečně začínají chovat rozumněji a hledají rezervy v propouštění nadbytečné a neproduktivní pracovní síly. Hlásí-li dnes úřady práce rostoucí počet nezaměstnaných úředníků, případně čerstvých absolventů škol, nemusí jít o velký problém, pokud si průběžně, v rozumně krátké době opět najdou nové zaměstnání.
Hledat příčiny
Již dnes se objevují názory, že s nezaměstnaností je u nás nutné začít něco pomalu dělat. S tím je třeba souhlasit, ale s vědomím, že dlouhodobě efektivním řešením je zabránit tomu, aby se krátkodobá nezaměstnanost stala nezaměstnaností dlouhodobou. Příčiny dlouhodobé nezaměstnanosti ale nejsou na první pohled viditelné. Vycházejí totiž ze zdánlivě odtržených oblastí, jako je vzdělávací systém, pracovněprávní legislativa, ze způsobu vyjednávání mezi zaměstnaneckými a zaměstnavatelskými svazy, z konstrukce daňového a důchodového zákonodárství atd. Zkušenost zemí EU potvrzuje, že k vysoké míře nezaměstnanosti s velkým podílem nezaměstnanosti dlouhodobé vede přílišná regulace pracovněprávních vztahů a příliš vysoká míra zdanění pracovních příjmů. Odstraňovat tyto příčiny je však politicky mnohem obtížnější než demonstrativně utrácet další prostředky státního rozpočtu na sociální programy a umělou tvorbu pracovních míst.
Autor působí v CERGE-EI, je redaktorem časopisu Svobodné rozhledy.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].