Naše a cizí

Josef Lux je v ofenzivě. Své nesporné politické úspěchy v posledních měsících doplnil zejména v článcích v Lidových novinách nárokem na titul právoplatného představitele českého konzervativismu. Jeho základní teze je velmi prostá: to, co se u nás dosud uplatňovalo pod pojmem konzervatismu, byl neorganický, v jádře liberální pokus o násilné naroubování konzervativismu britského, zatímco český konzervativní politik by měl navazovat na českou tradici a českou kontinuitu, „vycházet z myšlenkové krystalizace české společnosti se vším dobrým i méně dobrým, co k ní patří“.Lux opravdu na něco přišel. A přitom je to tak prosté, až je s podivem, že to ještě nikoho nenapadlo. Místo neplodného moralistního horlení proti kapitalismu devatenáctého století a tržním komsomolcům nabídl sebevědomou, politicky použitelnou alternativu: všechny ty poučky Václava Klause (samozřejmě že jde o něj; odmyslíme-li si Klause, nedávají Luxovy texty vůbec smysl) nám vadí, protože jsou cizí a nepatří k nám. Chceme stát sociálnější a solidárnější, protože tak je to po našem.

Solidární sami se sebou

Do tohoto jednoduchého schématu vzývání našeho a odmítání cizího se Luxovi vejdou všechna notoricky známá témata každodenní praktické politiky KDU-ČSL. Nijak tím ale nezmizí racionální otázky, jež je před každým praktickým řešením třeba klást. Značná moc samosprávných, tedy jen sobě samým odpovědných korporací, je snad v české tradici. Ale lze ji vydávat za odevzdávání moci občanovi?…