Sotva v Čechách poslední román Pavla Kohouta s přiměřeně efektním titulem Hvězdná hodina vrahů vyšel a snad jen ti nejoddanější a nejpilnější čtenáři jej stačili přečíst, už bylo v příslušných kruzích o čem mluvit. Postaral se o to - jak jinak - sám autor, když se popuzeně ozval na kritiku Evy Profousové („Příspěvek Pavla Kohouta k česko-německému smíření“), která v Literárních novinách č. 42/1995 v dobré vůli s předstihem recenzovala německé vydání. Následoval hned pozoruhodný rozbor Ludvíka Vaculíka(!), který Kohoutův styl výstavby románu přirovnal k „budování továrny“ se všemi příslušnými zeměměřičskými pracemi. Okamžitě přišla Kohoutova odpověď, v níž si postěžoval, jak ho starý přítel málo zná, že on přece píše úplně jinak, totiž intuitivně, a vůbec, že to v Čechách s recepcí literatury vypadá prachbídně. Epizoda, která nepostrádala jistou komiku, tak připravila pro knihu jisté emoční pole, v němž se ocitne každý, má-li se o Kohoutově knize vyjádřit. Ale to není v autorově případě nic nového.
Metafora krejčovská
Možná víc než Vaculíkova „stavařská“ metafora se pro Kohouta-romanopisce hodí přirovnání ke spisovateli jako vykonavateli jistých společenských úkolů: doba mu přinese zadání a na autorovi je, aby z něj vybral to nejatraktivnější a nejvíce aktuální, což pak s větší či menší bravurou oblékne do románového fraku, jehož střih podle momentální autorovy formy padne na ono „žhavé“ téma lépe, či hůře. Do jarmareční maškarády tak před třemi…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
