Těžký stín nad Slovenskem
Únos Kováče juniora přerostl ve válku ústavních institucí
Dvacet dnů po únosu Kováče mladšího do Rakouska se v jeho kauze objevují zřetelné známky „mediální únavy“. Nemizí sice z titulních stránek slovenských deníků, ale ztratila už přitažlivost detektivky vysílané v přímém přenosu. Zmizely dramatické zvraty a senzační odhalení, víceméně se rekapituluje a spekuluje.
Hrdina první části příběhu, odvolaný vyšetřovatel Šimonič, se v dalších a dalších tiskových prezentacích už pouze opakuje. Jeho bájný tým složený z policajtů, kteří by mu pomáhali ve svém volném čase, má „nastoupit“ až 1. října. Čarnogurského vyšetřovací skupina poslanců KDH se po „zásahu“ na hraničním přechodu v Bergu, kde předseda křesťanských demokratů osobně zjistil údajné falšování knihy služeb, též odmlčela a vyšetřovatelé „normální“, tedy z policejního sboru, jsou pochopitelně skoupí na slovo. Opadla i počáteční investigativní horečka novinářů. Ale nejvíce ubrala na sledovanosti únosu jeho „nástupnická“ aféra: po Mečiarově mítinkové provokaci, kterou Kováč „zbaštil“ s bezelstností pětiletého kluka, propukla minulý týden totální válka mezi vládou a prezidentem.
Žádnou verzi nelze vyloučit
Stále přetrvávají nejasnosti a dohady. Rakouský vyšetřující soudce Loziczky, který má rozhodnout mezi vydáním uneseného německým orgánům a jeho navrácením na Slovensko, prodloužil tzv. vydávací vazbu o další měsíc. Pokus vídeňského obhájce o propuštění na kauci skončil fiaskem, což nesvědčí zrovna ve prospěch prezidentova syna. Právě tak ani materiál deníku Pravda z minulého čtvrtka, pojednávající o dalším případu zpronevěry ještě z let 1989–90, v němž prý mladý Kováč taky „jede“. Tentokrát sice neběží o textilie, nýbrž o sušené mléko, ale existuje společný jmenovatel – zprostředkování vývozu do Holandska a „krácení tržby“ výrobci.
I když zdravým rozumem si lze stěží představit jiné, než politické pozadí únosu – v tomto duchu komentují případ i relevantní západní média – přesto je teoreticky stále možná i verze „nepolitická“, ryze „podnikatelsko-mafiánská“. Podle vídeňských zdrojů ji nezavrhují ani rakouští vyšetřovatelé a stále s ní pracují. Její největší slabina je však očividná: proč bývalí společníci nebo komplicové nezbili Kováče juniora do bezvědomí, neoddělali, neunesli mu dítě či manželku nebo neztrestali jinak, jak je v těchto „kruzích“ zvykem, ale odevzdali ho do rukou rakouské spravedlnosti? A pokud se už rozhodli dát mu za vyučenou tak „nemafiánsky“, proč ho nevyvezli až za bezproblémovou hranici německo-rakouskou – po překonání mnohem hlídanější a rizikovější hranice rakousko-slovenské – a rovnou do Mnichova před dveře čekajícího prokurátora?
Silná slova, žádné důkazy
Tato poslední otázka je však plně na místě i pro zastánce „politické“ verze. Nekompromitovalo by prezidenta Kováče více, kdyby jeho syn byl v Mnichově rovnou obviněn z podvodu, než když pouze ve Vídni čeká na vydání z Rakouska, přičemž stále nelze zcela vyloučit, že bude vrácen na Slovensko? Při vší úctě k presumpci neviny: možnost, že by se po výslechu v Mnichově vrátil hned domů, označme za velice nepravděpodobnou – to by se asi před mnichovským prokurátorem rok na Slovensku neskrýval. Jelikož do obou verzí – mafiánské i politické – by transport přímo do Německa zapadl mnohem lépe, nelze nezmínit jeden pozoruhodný „detail“: mladší Kováč odmítá nejenom své vydání do Německa, ale i návrat na Slovensko – jeho přáním je zůstat v Rakousku.
I pro politickou motivaci únosu scházejí důkazy. Jsou jen silná slova na adresu Slovenské informační služby (SIS) a jejího šéfa Ivana Lexy. Když Čarnogurský říká, že existují důkazy o „zapletení SIS do únosu“, má na ně upozornit vyšetřovatele, nebo zveřejnit, o jaké důkazy jde. Odvolaný Šimunič naopak po výrocích typu „Lexa mi neunikne z lopaty“ a „To bude stát Lexu hlavu“ přiznal, že důkazy nemá, má prý pouze indicie a informace, „které je třeba zprocesnit, aby se staly důkazy“.
Stopy vedoucí nikam
Nejvýznamnější stopa, kterou rozmazává slovenský tisk a kterou sleduje i policie, vypadá hodně podivně a patrně se ukáže jako slepá, nebo dokonce – což by v sobě neslo dalekosáhlé implikace – podvržená. Jde o důstojníka SIS Milana Lovicha, který se pohyboval v den únosu na hranici – k tomu se už sám přiznal – kde se prý představil jako důstojník SIS a do radiovysílačky v 17.00, tedy v čase po předpokládaném přejezdu mercedesu s Kováčem, řekl: „Vše je v pořádku.“ Právě toto mělo být uvedeno v knize služeb, která pak údajně zmizela. Pak se za Lovichem slehla zem, dodnes je nezvěstný a Lexa přirozeně nemůže sdělit, jestli člověk s takovým jménem je, nebo není zaměstnancem SIS.Pokud je toto všechno pravda, lze říci jediné: Únos Kováče juniora vypadá spíše na diskreditaci jeho otce než na diskreditaci Slovenské informační služby. Což politický motiv samozřejmě nevyvrací, pouze ho staví do opačného gardu. Vyšetřovatelé už požádali Ivana Lexu, aby svého zaměstnance zbavil mlčenlivosti.
Jinou stopou – vedoucí zřejmě nikam – budou výpovědi svědků i samotných manželů Kováčových o „bílém skříňovém mercedesu“, který několik dnů před únosem parkoval v blízkosti obydlí oběti. Stejný vůz údajně jiní svědci viděli stát před objektem patřícím SIS. Takový amatérismus je prostě nepředstavitelný u jakékoliv informační služby – včetně té, jíž šéfuje Ivan Lexa. I tuto stopu sleduje policie, ale původ mercedesu zatím nezjistila.
Těžký stín podezření
Je dost pravděpodobné, že okolnosti přesunu Kováče mladšího do Rakouska 31. srpna 1995 nebudou nikdy objasněny. Nicméně platí, že nejbližší vývoj alespoň nepřímo zodpoví otázku, zda opravdu šlo o politicky motivovaný gangsterismus. Pokud ano, průnik mafiánských praktik do slovenské politiky neskončí jedinou, jakkoliv „vydařenou“ akcí. Z povahy nositelů těchto metod všude ve světě vyplývá, že další budou následovat. Bohužel je skutečností, že s logikou poříjnového dění na Slovensku – jejíž výrazem jsou způsoby nakládaní s mocí stávající koaliční většinou – už není zcela v rozporu ani obyčejný kriminální čin. Svědčí o tom samozřejmost a lehkost, s jakou mnohá zahraniční média připsala tento zločin jaksi automaticky na dluh Mečiara, respektive jeho lidí.
I proto – pokud je bez viny – by státní moc měla udělat vše, aby případ došetřila. Jinak se těžkého stínu podezření tato Mečiarova garnitura nezbaví. Ten nad ní visí vlastní vinou a po zásluze: Slovensko je dnes zemí, kde de facto neexistuje parlamentní kontrola tajné služby a v jejím čele působí lidé vzbuzující apriorní nedůvěru. Kromě šéfa Ivana Lexy, figury snad s vůbec nejnegativnějším image v soudobé slovenské politice, například i ředitel kontrarozvědky Jaroslav Svěchota, bývalý důstojník a agent StB. Jestli se vyšetřování rozplyne do „ztracena“, veřejnosti – i zahraniční – zůstanou pro orientaci pouze indicie a stopy typu „skříňový mercedes“.
Průlom je nevyhnutelný
Vedle zmíněných stop a indicií přirozeně zůstává i do očí bijící a sám se nabízející leitmotiv. Tím je neúprosná koaliční štvanice na Kováče staršího, která – byť prezident na své dnešní situaci není zdaleka bez viny – už překročila všechny meze, přípustné v civilizované politice. Proto nemohlo v nejmenším překvapit, že tento konflikt se dále vyhrotil jako samovolný důsledek kauzy Kováč junior.Když Vladimír Mečiar na mítinku HZDS uvedl, že mladší Kováč by ze svého zahraničního konta mohl financovat plošné zvýšení platů celé slovenské obce zdravotníků, nemohl tušit, na jak úrodnou půdu jeho totální nesmysl padne. Prezident se ovšem „chytil“ okamžitě: v prvním interview, které udělil – listu Národná obroda – doporučil provládnímu deníku Slovenská republika, aby se zajímal o konta, která mají „venku“ členové vlády.
Následovala výměna „nót“ mezi vládou a Hradem s další bezprecedentní, slovensky specifickou koncovkou: kabinet, který Kováč sám jmenoval, ho vyzval k odstoupení. V poměrně obsáhlém prohlášení ho mimo jiné obvinil i z „rozkladu ústavního systému“. Kováč, v odpovědi neméně vyčerpávající, oznámil, že ve funkci setrvá až do konce svého funkčního období.
Kromě dalšího zviditelnění Slovenska ve světě se ale nic neděje. Patové postavení v parlamentu, v němž Mečiarově koalici schází k exekuci osm hlasů, vylučuje jakékoliv dohlédnutelné rozuzlení. Na druhé straně ale zůstává skutečností, že nějaký průlom z této abnormální situace – nanejvýš v horizontu několika měsíců – je nevyhnutelný. Ve stavu totální války ústavních institucí, to jest mezi prezidentem na straně jedné, a vládou a parlamentem na straně druhé, prostě slovenská politika nemůže dlouhodobě fungovat. Všechna možná řešení, která přicházejí v úvahu – demise prezidenta, demise vlády, oboustranná demise prezidenta i premiéra po vzájemné dohodě s dalšími předčasnými volbami, referendum o zkrácení funkčního období prezidenta iniciované koalicí, rozhodující posun v parlamentním poměru sil na jednu nebo druhou stranu – jsou v tuto chvíli naprosto nereálná, ale nějaké se bude muset zrodit.
Autor je stálým spolupracovníkem Respektu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].