Jméno Simona Wiesenthala bylo u nás v minulých desetiletích soustavně spojováno s pikly sionisticko-imperialistických kruhů. V hlavách lidí obzvlášť bezbranných proti tomu, co bylo předkládáno k věření, to dobře zapadalo do představ o židovské zlobě, pěstovaných od středověku a konzervovaných v zakamuflované podobě komunistickou frazeologií. Simon Wiesenthal jako agent Mossadu představoval pavouka v síti, která obepíná celý svět. Pravda o jeho činnosti je jiná a jednodušší, a přitom vstupuje do životních realit, které jednoduché nejsou. Jsou členité a mnohotvárné a leccos se o nich dovídáme (a další vytušíme) z toho, co o nich Simon Wiesenthal píše v knize Spravedlnost, nikoli pomstu (ostravské nakladatelství Sfinga, přeložil Pavel Stránský), která jako první z těch, které napsal, vychází v českém překladu.O tom, jak se původně rozhodl věnovat zbytek života pátrání po válečných zločincích, vypráví s úsporností, která je výmluvná. Prošel řadou koncentračních táborů, několikrát o vlásek unikl smrti, a když válka skončila, zjistil, že mu zbývá jen holý život a břemeno neodbytné fotografické paměti. Jeho blízcí byli vyvražděni, jeho rodiště zničeno a všechno, co jako stavební inženýr před válkou postavil, v troskách. Jediné pouto, které v této vykořeněnosti zůstalo živé, byl dluh toho, kdo přežil, vůči těm, kdo nepřežili. Tomuto poslání, které nedovoluje odpoutat se od trýznivých vzpomínek a plně prožívat dary svobody, se od té doby nepřestal věnovat, a přesto nepropadl žádné z nástrah falešných satisfakcí, které toto setrvání klade.Poslání, které na sebe vzal, zřejmě přineslo i jiné zkušenosti než ty, které jsou běžně spojovány s vytrvalým vyhledáváním zločinců, kteří se skrývají, mění totožnost a zametají za sebou stopy. Simonu Wiesenthalovi při jeho činnosti zůstalo dost duchovní energie na to, aby ze svých zkušeností vytěžil poznatky o mezích zločinu i o mezích možnosti normálních lidí tyto zločiny pochopit.O Deníku Anny Frankové říká: „Jak je mladé dívce, která se skrývá na půdě, není nad sílu představivosti mladého člověka, kdežto zpráva vězně z Osvětimi ano.“
Zločinci s nejlepší pověstí
Eichmannovu vinu za smrt šesti miliónů lidí nelze pochopit. Spíš by se snad dalo pochopit, že Eichmann poslal na smrt jednu jedinou lidskou bytost v plnosti její individuality, ale opakoval to právě s touto bytostí šestmilionkrát.Simon Wiesenthal narážel na vytrvalý odpor často ze zcela nečekaných stran a skryté nacistické sympatie nebo antisemitismus zdaleka nebyly jedinou překážkou jeho úsilí dostat válečné zločince před soud. Ve své knize poukazuje na řádovou odlišnost trestů za zločiny proti lidskosti, které nemohou být motivovány resocializací delikventů, jak je tomu u běžné kriminality, ale jejich vyloučením z lidského společenství. Trest za podíl na genocidě je tedy stejně absurdní jako lidské přičinění o genocidu. Slabým a matným odleskem této krajnosti všech krajností lidského selhávání je i tvářnost těchto zločinců, kteří po skončení války nejčastěji nevykazovali vůbec žádné příznaky asociálního nebo nenormálního chování. Simon Wiesenthal líčí otřesný případ naprosto neprůhledné lidské bestiality v osobě Herminy Braunsteinerové, sadistické vražedkyně dětí v Majdanku, která před svým dopadením založila v Americe s nic netušícím manželem vzornou rodinu a ve svém okolí získala tu nejlepší pověst a mimořádnou oblibu. Takové anomálie, stejně otřesné jako záhadné, vyvolávají ve veřejnosti zcela protichůdné reakce od krajního odporu přes dokonale skrývanou zlobu až po pochybnosti o tom, jde-li ještě o výkon spravedlnosti, když na osobě odsouzeného nerozpoznáváme vůbec žádnou viditelnou stopu po hrůzných činech, které mu byly nade všechnu pochybnost prokázány. Simon Wiesenthal to komentuje: „…to jen my vlastně chceme, aby se lidé schopní brutálních zločinů od nás navenek odlišovali.“ Jestliže se od nás neodlišují, pokračuje autor dále, jako by obvinění směřovala i proti nám.Podobné reflexe - a ve Wiesenthalově knize je jich hodně - jsou obdivuhodné u člověka, který už padesát let věnuje všechny své síly a všechen svůj volný čas takové vyčerpávajícící činnosti, jakou je pátrání po nejhorších zločincích, jaké dějiny znají, a nekonečnému naléhání na úřední místa, které se často podobá bušení hlavou do gumové zdi. Kdyby v jeho úsilí byla sebemenší přísada touhy po pomstě, už dávno by byl vysílen přestal a odpočíval na vavřínech satisfakce, jaké se tleská.Wiesenthalovi se tleská málo. Častěji se mu spílá. Odpor ke stíhání válečných zločinců v době, kdy se poválečné rozhořčení uklidnilo a vzniklo vakuum pro osvětimskou lež, ale není motivováno jenom nacistickými rezidui či nepřiznanou konformitou s nacismem, ale i úzkostí z dotyku s krajním zlem, které má po letech mimikry vzhled slušnosti, a může tedy pobývat nepoznáno nejen mezi námi, ale i v nás. Zdá se mi, že Wiesenthalovy reflexe přinášejí i tento poznatek. V tom případě na sebe bere břemeno nutnosti od krajního zla se oddělit, zatímco ostatní se zdráhají toto břemeno, tento dotyk se zlem dále nést.Z těchto i z jiných důvodů byl S. Wiesenthal trnem v oku i mnoha lidem na Západě a často budil nevoli nebo i nenávist, když jeho činnost nebo zásady, z nichž neslevoval, křížily politické zájmy, jimž se nepodřizoval. Jedním z jeho odpůrců byl Bruno Kreisky, který svou strategii a předvolební kalkuly zřejmě zakládal na předpokladu, že v zemi, kde už před anšlusem bylo relativně víc dobrovolných členů nacistické strany než v samotné Třetí říši, je nutno získat důvěru voličů s nacistickou minulostí. Soudě podle Wiesenthalových zkušeností ze střetů s autoritativním kanclářem zacházel Bruno Kreisky v těchto sporech tak daleko, že to vyráží dech.
Reflexe teroru
Zajímavé jsou i Wiesenthalovy zkušenosti, které s jeho hlavní činností přímo nesouvisejí. Píše o tom, jak jsou zejména v Německu a Rakousku přijímány důsledky židovsko-arabského konfliktu a komentuje proměny německého syndromu ve chvílích, kdy se vší důrazností vychází najevo to, co by mělo být samozřejmé: Židé jsou národ jako každý jiný. Když eskalace středovýchodního konfliktu ukázala, že role bezbranných trpících byla Židům vnucena a že ji nehodlají hrát, docházelo u německých intelektuálů, u kterých by to předtím nikdo nečekal, k obratům, nasvědčujícím, jak byly jejich racionální postoje v otázce viny ve skutečnosti nehluboké. Simon Wiesenthal cituje Rudolfa Augsteina ve Spiegelu: "Je nepřípustné, aby se usadil Ariel Šaron, který je spoluzodpovědný za masakr v táborech Sabra a Šatila, jako král v Jeruzalémě, zatímco my ve Spolkové republice pátráme i po tom posledním esesáckém lumpovi, kterému bylo tenkrát osmnáct let."Tento výbuch a jeho beletristické nadsázky jsou, pokud o nich chvíli přemýšlíme, hluboce znejisťující a vyvolávají otázku, jestli některé zářné vzory mezi německými intelektuály, kteří v minulých desetiletích vynikli jako opory německého odporu k hitlerovské minulosti, nepociťují potřebu vysílat signály nacionalistickému davu, že se mu přece jen tak docela neodrodili. Ariel Šaron je odpudivý politik, ale jeho postavení v izraelské politice v době Augsteinova článku ani později z něho nedělalo pretendenta k tomu, aby rezidoval v Jeruzalémě jako král. Jakási zodpovědnost v souvislosti s masakrem v táborech Sabra a Šatila, kdy jedna frakce Palestinců vyvražďovala děti, ženy a starce druhé frakce - a k podobným záchvatům interfrakčního amoku, který žádná pořádková síla nedokáže zastavit, docházelo na arabské straně téměř po každé prohrané válce - na něm zřejmě lpí, ale je naprosto nesrovnatelná s odpovědností posledního esesáckého lumpa, byť mu tehdy bylo teprve osmnáct. Augsteinův výbuch svědčí o tom, že německý syndrom doznal tektonické změny. Břemenem německé sebereflexe už není pocit spoluzodpovědnosti za nacismus, ale frustrace způsobená denacifikací.Kniha Simona Wiesenthala obsahuje i pronikavé reflexe o krajnostech levicového ultraradikalismu, který mezi mladými intelektuály na Západě kulminoval koncem šedesátých let a z něhož vzešel terorismus, jaký představovala například známá dvojice Baader-Meinhofová nebo nedávno zatčený Carlos Sanchez. Životní cesty Carlose Sancheze a Simona Wiesenthala se zkřížily podivuhodným způsobem a proměna lidí typu Sancheze nebo Meinhofové od antifašismu, vnitřního ztotožnění s lidským utrpením a bojem proti němu, až k bezohlednému terorismu (v případě Meinhofové i k sebevraždě) Wiesenthal komentuje s pronikavostí pozorovatele, který je imunní proti předpojatostem, jednostranným soudům a moralistické zaslepenosti. Nepopírá původní tvářnost výchozích postojů, charakteristických pro životní dráhu těchto lidí, a rozpoznává ničivé momenty, kdy v nich převáží bezuzdná seberealizace, vedoucí k zavržení veškerých ohledů a ženoucí je až k sebedestrukci, v níž teprve dosahují svého potvrzení.Na rozdíl od nacistické genocidy, dodávám já, u těchto teroristů zřejmě nejde o to přivodit masovou smrt, ale jde tu o popření smrti, o delirium zvráceného zvěčnění života, jako by nebyla smrt.Přes padesát let trvající činnost Simona Wiesenthala je naplněna vytrvalým úsilím, které se snad ze všeho nejvíc podobá práci soukromého detektiva. Je to ale nejfilozofičtější detektiv, jaký kdy pátral po vrazích.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].