Očima Západu

Očima Západu

F.Martin-Plichta (1965) žije v Praze od září 1989, od roku 1992 je stálým korespondentem francouzského deníku LE MONDE pro Česko i Slovensko. Honorář věnuje Nadaci Jana Skácela v Brně.

Dopis pařížskému příteli - čechofilovi

Milý příteli B.,odpovídám na tvé vánoční a novoroční blahopřání, které jsi mi naštěstí poslal s dostatečným předstihem. Tvůj dopis cestoval osm dní, než se mu podařilo završit putování v mé poštovní schránce: jednak ztratil hodně času v pražské třídírně, jednak ke mně chodí listonoš jen jednou za tři dny, protože „nejsou lidi“, ale hlavně peníze, kterými by se dali nalákat a řádně zaplatit milí a výkonní pošťáci. Doufám ostatně, že můj dopis dostaneš včas, neboť jsem se rozhodl sáhnout po peru poté, co jsem se tě několikrát marně snažil zastihnout telefonem. Tento nástroj, jehož úkolem je sbližovat lidi a zrychlovat komunikaci, je zde stejně nespolehlivý jako počasí, přičemž z chladnokrevných oznámení ředitelství Telecomu plyne, že situace se zřejmě jen tak nezlepší. Navíc mi bylo sděleno, že pokud si budu přát samostatnou linku, měl bych se přestěhovat do centra města, neboť moje čtvrť „není prioritní“ a mohl bych na telefon čekat možná až do roku 2.000. Zdá se, že zřejmě není dost peněz na to, aby se postupovalo rychleji.Nehodlám se ovšem stěhovat jenom kvůli telefonu, i když ho ve svém povolání pochopitelně velmi potřebuji. Nechci opustit pražské výšiny, kde se dá dýchat alespoň o něco čistší vzduch. Jistě mé rozhodnutí schválíš, vždyť máš astmatický záchvat pokaždé, když přijedeš do Prahy, bez níž se neobejdeš déle než čtyři měsíce. A situace je stále horší a horší. Dřív jsem se rád procházel městem, ale teď už váhám, protože auta jsou všude a já se dusím výfukovými plyny, nemluvě o tom, že musím být neustále ve střehu, aby mě něco nepřejelo. Ovšem na stavbu dálničních okruhů kolem Prahy a parkovišť u předměstských stanic metra, na novou koncepci automobilové dopravy v centru a modernizaci veřejné dopravy by bylo, jak se zdá, potřeba hodně peněz.A protože je řeč o veřejné dopravě: stávka železničářů, ohlášená na 29.listopad, o které jsem ti psal ve svém předchozím dopise, se nekonala. Odbory a ředitelství železnic se za pět minut dvanáct nakonec dohodly. Měl jsi ovšem vidět tu zuřivost, která se v politickém, odborářském a novinářském mikrokosmu rozpoutala kolem této první hrozby stávkou na obranu sociálních vymožeností. Po ústupcích ministra dopravy a generálního ředitele se železničářům nakonec dostalo zadostiučinění, a protože nejsou zlomyslní, nešli se ani posmívat premiérovi tím, že by mu pod okny křičeli „Vyhráli jsme!“. Problém železnic však trvá. Nedávno jsem se vracel z chalupy vlakem a byl to šok, protože jsem vlakem nejel už tři roky: vzpomněl jsem si na svoji cestu do Rumunska a Bulharska v roce 1988. Vagón byl celý zrezavělý, kupé zašpiněné - o chodbičce a záchodu raději pomlčím - okna nedovírala a byla tak špinavá, že jsem po celou cestu za nimi viděl jen stíny. Naštěstí mne za několik dní pan Šíp v Hospodářských novinách ujistil, že si je všech problémů vědom, ale na jejich řešení nemá peníze…Nedostatek peněz se dnes stal jakýmsi magickým zaklínadlem, jímž se označují viníci mezer, nedostatků a devastace. Před několika lety to ještě byli „komunisté“, kteří, kromě jiných „zločinů“, většinu služeb zanedbali, zatímco jiné na úkor zdravého rozumu naddimenzovali. Dnes však pojem „veřejné služby“ znevažují noví ideologové země, kteří se shlédli ve slovu „privatizace“ tak jako jiní ve slově „vole“. A uživatelé nevědí, na kterého svatého by se obrátili; zda na svatý „vyrovnaný rozpočet bez masívních investic do služeb a infrastruktury“ nebo na svatý „rozpočtový deficit a masívní investice do služeb a infrastruktury, nositele ekonomického pokroku“. Jak mi však nedávno řekl jeden český přítel, „Čechy a Morava patřily dost dlouho k habsburskému císařství, aby se naučily úctě a loajalitě vůči svým vůdcům, kteří, protože jsou u moci, mají vždy pravdu“. Po Františku Josefovi, Masarykovi a Dubčekovi jsou to dnes Klaus a Kočárník. Takže nelze očekávat, že se zítra spotřebitelé vzbouří a budou požadovat, aby modernizace pokračovala rychleji, neboť za poslední čtyři roky bylo v této oblasti uděláno málo a Rubikon je zatím v nedohlednu. Tím hůř. Pokusím se být trpělivý a napodobit je: budu dělat, že problémy neexistují, nebo budu tak dlouho opakovat, že nejsou peníze, až tomu sám uvěřím.Šťastný Nový rok 1994!