V česko-slovenských vztazích stále polojasno

Mezi státy a národy existují za normálních okolností tři roviny vztahů – lidská, institucionální a mezistátní. Málokdy přitom platí, že vlády se k sobě chovají přátelštěji než obyčejní lidé, protože jejich počínání je zpravidla zatíženo mocenskými, historickými a prestižními motivy. Takováto „vysoká politika“ s sebou často přináší neklid a napětí do každodenního života občanů, zatímco opačně směrovaný pohyb pozitivních signálů je mnohem méně obvyklý. Tomuto nebezpečí jsou při utváření vzájemných styků vystaveny všechny státy Českou a Slovenskou republiku nevyjímaje.

Ministr Josef Zieleniec vyslovil koncem července názor, že dosavadní vývoj česko-slovenské spolupráce je úspěšný. Významné pozitivní prvky tu zajisté jsou: rychlé rozdělení měny, fungující celní unie a především samo hladké rozdělení federace a následné pokládání základů budoucích vztahů. Česká politika však zaznamenala i citelné nezdary. Předně nevyšel tah s pozastavením vydávání akcií slovenským DIKům a investičním fondům. Problematický je český postup při jednání o společné hranici a hlavně se nedaří dovršit vleklá jednání o dělení federálního majetku. Úspěchy i neúspěchy jdou přitom na vrub velkorysosti, která je hlavním jednacím nástrojem české reprezentace od okamžiku rozdělení státu. Někdy je však těžké ji odlišit od benevolence, s níž vláda toleruje iracionální a nepřátelské prvky v chování slovenských partnerů.

Poprvé se tento postoj uplatnil u akcií z kupónové privatizace, když slovenští investoři získali v Čechách majetek o 16 miliard větší než Češi na Slovensku. Mečiarova vláda původně slíbila tento rozdíl kompenzovat, ale na svůj slib zakrátko zapomněla, přičemž český privatizační ministr Skalický marně apeloval, aby se včas hledalo schůdné řešení. Když pak slovenská vláda opakovaně projevila zjevnou neochotu seriózně jednat o globální majetkové dohodě, respektive o slovenských dluzích vůči ČR, sáhl Klausův kabinet (v březnu), za již mnohem nevýhodnějších okolností, k pozastavení vydání akcií všem DIKům s cílem přimět Bratislavu k povolnosti. Pomineme-li obsahovou kontroverznost tohoto opatření, zaráží zvláště jeho nepromyšlenost a nepřipravenost. Z rozpačitého a jaksi omluvného chování většiny českých ministrů, kdykoliv přišla řeč na akcie, a hlavně z toho, že zjevně nikdo nepřipravoval technické oddělení akcií českých a slovenských DIKů, musel každý poznat, že Klausův kabinet není v případě potřeby odhodlán slovenské akcie opravdu nevydat. Vladimír Mečiar pak už mohl jen s úsměvem sledovat, jak se Češi smaží ve vlastní šťávě a jak se V.Klaus pokouší z choulostivé situace vymanévrovat tzv.supernulovou variantou. Nakonec si zřejmě na obou stranách oddechli, když byly v polovině května zablokované akcie uvolněny.

Způsob, jakým se český kabinet pokusil použít akcie k nátlaku na slovenskou vládu, byl nanejvýš nešikovný. Vyznačoval se ustrašenou nedůsledností, která jen utvrdila ostříleného hazardéra Mečiara v přesvědčení, že už dávno nemá co do činění s oním tvrdým protihráčem, na nějž narazil po volbách při rozhovorech o osudu federace. Těžko si totiž představit větší politickou chybu než vyslovit „A“ a nebýt připraven doříci „B“. To vše za situace, kdy „A“ bez „B“ pozbývá jakýkoli smysl. Přesně tak se ale ve věci akcií zachovala česká vláda, což jí vyneslo nepříjemnou blamáž.

Trpělivost bez hranic

Zásadou přehlíživé velkomyslnosti se při dosavadních jednáních o dělení federálního majetku řídila i česká majetková komise ve složení Kočárník, Skalický, Stráský. Nejlépe to ilustrují vleklé diskuse ohledně bilance bývalé Státní banky československé. Slovenská národní banka dluží ČNB 24,7 mld. korun – částku ověřenou renomovanou zahraniční firmou – ale slovenští vyjednavači, přestože byli podrobně seznámeni s veškerými podklady, to odmítli a nadále odmítají uznat, ačkoliv tím podle guvernéra Tošovského zpochybňují nezpochybnitelné. Několikrát si již dokonce vynutili zhola zbytečné opakování auditu, které nemůže přinést nic nového. Je s podivem, že česká část majetkové komise na tuto zdržovací taktiku přistupuje i poté, co slovenský premiér s šokující otevřeností přiznal, že pro jeho kabinet nebudou závazné ani výsledky jednání speciální smíšené expertní komise.

To, že za delší konec provazu tahají v majetkových jednáních od počátku Slováci, je tedy zřejmé. Vycítili totiž, že české straně víc záleží na klidném rozdělení a na neposkvrněném renomé v zahraničí a že je proto ochotna leccos obětovat. Odtud je pak už jen krok k nesmyslným a provokativním požadavkům, jako je finanční náhrada za federální vlajku, slovenské vesnice apod. Česká komise je sice odmítla, ale proti slovenské taktice zůstala bezradná, protože neměla připraveny žádné variantní postupy pro případ, že slovenská část odmítne seriózně spolupracovat, tj. např. uznat dluhy a zabývat se vstřícnými českými návrhy na jejich splácení. Praha například mohla oficiálně pozastavit převod federálního majetku z Čech na Slovensko do doby, než budou české pohledávky uznány. Obavy, že by to znamenalo vážné ohrožení vzájemných vztahů či dokonce obchodní válku, jsou přitom liché. Slovensko je na výměně zboží s ČR závislejší než my, takže jakékoli umělé omezování vzájemného obchodu by pro něj znamenalo sebevražedu. A to si jistě dobře uvědomovala i Mečiarova vláda.

Slovenská otázka

Postup Klausova kabinetu při jednáních o dělení majetku se mohl podle květnového průzkumu veřejného mínění opřít o souhlas 61% obyvatel. Lze předpokládat, že toto číslo by se dnes příliš nezměnilo. Přitom je zajímavé, že ještě počátkem července plná třetina dotázaných považovala dělení majektu bývalé federace za nejdůležitější problém České republiky, přičemž zhruba polovina by souhlasila s jeho urychleným ukončením i za cenu odepsání slovenského dluhu. Vláda má tedy vcelku volné ruce jak k přípravě eventuální další varianty supernuly, tak k dalším rozhovorům, s nadějí, že s některou z příštích slovenských vlád bude možné oboustranně přijatelnou dohodu uzavřít.

„Slovenská otázka“ má v dnešní české politice pochopitelně specifické postavení. Plyne z toho i jinak naprosto atypický konsensus, kdy opozice je s vládní politikou vůči Slovensku srozuměna. Přesto je pozoruhodné, že se dosud žádná protivládní síla nechopila doslova se nabízejícího argumentu, že vláda svým benevolentním přístupem ke slovenským dluhům „okrádá“ národ. Od levice s jejím česko-slovenským sentimentem se to asi čekat nedá. Skutečnost, že ani krajní pravice nepovažuje za únosné s touto demagogií vyrukovat, ale svědčí průkazně o vyprahlosti zdrojů nacionálních resentimentů v české společnosti. Absence alternativních opozičních řešení však také znamená, že vládní politika se postupně stává zdánlivě jedinou možnou variantou přístupu k česko-slovenským vztahům. Zvyšuje se tím riziko, že její aktéři zabřednou do stereotypního ustupování před slovenským tlakem natolik, že nebudou už schopni adekvátně reagovat na náhlé proměny situace. Příkladem může být nemotorný způsob, jakým český premiér ve snaze zlepšit atmosféru pro česko-slovenská jednání zasáhl do slovensko-maďarských, resp. česko-maďarských vztahů.

Kamarádští premiéři

Vladimír Mečiar s Václavem Klausem mají zvláštní schopnost při svých setkáních vždy alespoň částečně rozmotat klubko v mezidobí navršených problémů, což oběma samozřejmě přináší body na žebříčcích popularity. Premiér Klaus působí vedle členů české majetkové komise jako příslovečný deus ex machina, jenž zatím vždy dokázal ve zdánlivě patové situaci slovenského premiéra přimět ke zmírnění postoje – naposledy v otázce hranic. Cenou za to je ovšem Klausovo blahovolné přehlížení Mečiarových protičeských útoků a nápadná podpora slovenských zájmů v zahraničí. Vrcholu tato „taktika“ zatím dosáhla v době přijímání ČR a SR do Rady Evropy: Václav Klaus byl připraven – jak později uvedl – v případě nepřijetí Slovenska prosazovat v české vládě odklad i našeho vstupu na dobu, kdy Bratislava bude splňovat všechny podmínky Štrasburku! Pro toto ohromující prohlášení, potenciálně obracející vniveč nemalé úsilí české diplomacie o co nejrychlejší vstup do Rady Evropy, nelze nalézt žádné relevantní politické či ekonomické zdůvodnění. Vysvětlení je nejspíše třeba hledat v oblasti osobních vztahů Klause a Mečiara, které jsou od počátku předmětem spekulací.

V současnosti nejaktuálnějším česko-slovenským problémem je společná hranice. Česká vláda byla kvůli ilegálním emigrantům nucena požadovat urychlené zavedení normálního pohraničního režimu, doplněného v původním návrhu o malý pohraniční styk. Slovenskou obstrukci nakonec prolomilo – jak jinak – osobní setkání premiérů v Budapešti u příležitosti zasedání Středoevropské iniciativy. „Odměnou“ za Mečiarův ústup byla ovšem mimořádně silná Klausova podpora Slovensku v jeho sporu s Maďarskem o postavení menšin. Výsledná bilance těchto politických manévrů tedy je, že za cenu pochybného schvalování zjevně diskriminační politiky Mečiarovy vlády vůči slovenským Maďarům a na úkor česko-maďarských vztahů byla dosažena dohoda o hranici, v níž byl malý pohraniční styk nahrazen zcela volným prouděním Čechů a Slováků přes hranici na kterémkoli místě. Důsledkem je – mimo jiné – rostoucí exodus slovenských Romů do Čech „za prací“. Zatím jej pocítila vážně pouze Ostrava, ale brzy se tento problém zřejmě rozroste natolik, že bude nezbytné naléhat na zavedení hranice „se vším všudy“.

Pořádek dělá přátele

Letité kulturní styky a husté pletivo osobních vazeb mezi Čechy a Slováky zatím odolávají oficiální slovenské politice, která vykresluje obraz Čecha-nepřítele a Českou republiku provokuje nehoráznými majetkovými nároky a snahou o zneužití slovenské menšiny v Čechách. Klausův kabinet se z tohoto hlediska chová neutrálně, zato v mezistátních vztazích se Slovenskem nastoupil překvapivě a někdy nevysvětlitelně defenzívní kurs, který zvláště vynikne, porovnáme-li jej s naší docela sebevědomou politikou vůči Německu.

Český premiér tvrdí, že „dynamické vzájemné vztahy“ se Slovenskem jsou o několik řádů významnější než „statický“ problém majetku. Je ale otázka, zdali se dobré vztahy rodí v podmínkách, kdy jeden z partnerů ignoruje fakta a uchyluje se k iracionální útočné rétorice, a to za shovívavého přihlížení druhé strany. Jestliže totiž i v politice platí, že pořádek dělá přátele, pak můžeme oprávněně pochybovat o přátelských či úspěšných vztazích mezi Českou republikou a Slovenskem.Alternativou k dosavadnímu českému postupu je politika přiměřeně nekompromisní ve věcech zásadních a pro ČR životně důležitých: uznání (nikoli okamžité splacení) vzájemných dluhů a pohledávek a jasný postoj ve věci hranic a uprchlíků. V ostatních oblastech vzájemných styků nechť panuje přátelská velkorysost, třebas i ne vždy opětovaná.