„Nahá” pravda

Česká a slovenská média se nalézají ve stavu rajské nevinnosti, alespoň co se války v Perském zálivu týče. Uveřejní výběr z agenturních západních zpráv poskytnutých Četkou, občas nějaký ten komentář a dost. Zato na Západě zaplňuje válka polovinu novin. Jenže: co psát? Všichni novináři na místě konfliktu jsou bez výjimky odkázáni na denní briefingy vojenských velitelství. Přitom vojenských zpráv není mnoho a navíc jsou věcné, střídmé a zdržují se hodnocení a předpovědí. Skoro bez výjimek; ještě v létě jeden americký generál letectva trochu popustil uzdu své výmluvnosti a už letěl. Takže čtenář na Západě je dnes seznamován se všemi typy zbraní, podrobnými zprávami z přilehlých zemí, anketami, průzkumy mínění, historickými a zeměpisnými přehledy, všeobecnými úvahami a komentáři. Těch posledních je obzvláště dosti. Víc je známo, co se o válce soudí, než válka sama - ale co o ní soudit, není-li známa?

Vlády a vojáci se zřejmě poučili z amerických zkušeností ve Vietnamu, kde válku prohráli novináři, nikoli vojáci. Jak k tomu došlo? Jednak se totiž komentující novinář už od přirozenosti musí zdát chytřejší než to, co komentuje, ale na druhé straně se průměrný čtenář jeho úvah nesmí cítit hloupější než on. To je žurnalistická Scylla a Charybda, a odchýlí-li se někdo na tu či onu stranu, zůstane nečten. To, že jeho předpovědi se nesplňují a že se nikdo jeho komentáři neřídí, už není tak důležité. Od toho přece noviny nejsou. Zvláště v Americe, kde obvykle vyhrává ten…