Boj o kolektivní bezpečnost

Válka 21.století, zní častá charakteristika současného konfliktu v Perském zálivu. Televizní divák si ani nepřipouští jiný úhel pohledu než prosté a poměrně rychlé vítězství protiirácké koalice, natož aby uvažoval o budoucím uspořádání této části světa. Ačkoliv kalkulace s izraelskou kartou Saddámu Husajnovi zatím nevyšla, je slepenec protibagdádského spojenectví stále velmi křehký. Také v této souvislosti je třeba pohlížet na současný vývoj vztahu SSSR k bývalým satelitům.

Již v závěru druhého dne války prezident Bush ve svém projevu „přibrzdil koně“ a připravil veřejnost na urputný zápas. Irácká armáda nebyla zdaleka zdecimována tak, jak se zdálo podle prvních zpráv. Letadla ukrytá v základnách na severu země, zbylé rakety na mobilních startovacích plošinách a především mohutné pozemní vojsko zůstávají Saddámu Husajnovi stále k dispozici. Diktátor navíc rozvíjí úspěšnou vnější propagandu: pod jeho prapor se hlásí milióny dobrovolníků z celého islámského světa. I po své předpokládané porážce tak zanechá setbu, která na dlouho ohrozí demokratický svět.

Mocenské vakuum

Blízký východ není domino východní Evropy, kde stačilo porazit jedinou kostku, aby se zhroutil celý systém, ani Jižní Amerika, kde vojenské junty vyšly z módy. Vládne zde propletenec ideologických, mocenských a finančních zájmů, který prakticky znemožňuje trvalé spojenectví. Veškeré svazky, federace či konfederace, které zde vznikly od druhé světové války, nevydržely ani několik let.

Libye, Sýrie a emiráty v Perském zálivu dnes stojí na straně Západu. Kdo však zaručí, že za dva měsíce to nebude obráceně? Jen díky „strategickým“ zájmům musí dnes světové společenství překousnout, že Libye je stále mateřskou zemí státního terorismu, Sýrie se veze na vlně protihusajnovské solidarity k hegemonii v celé oblasti a státy Arabského poloostrova, přes svou ropnou prosperitu, mají k demokracii stejně daleko jako agresívní Irák. Umírněné Jordánsko se přidalo na stranu svého východního souseda nikoliv z nenasytné krvežíznivosti, ale právě na základě podobných kalkulací.

Co z toho pro svět vyplývá? Hovoří-li se dnes o poválečné mírové konferenci, staví se na první místo izraelsko-arabský spor, tedy palestinská otázka. Prakticky se pomíjí problém mocenského vakua, které by nastalo po porážce Saddáma Husajna. Jeho potenciální následníci však zkoušejí své ambice již dnes: z nejmalichernějších příčin si vyhrazují právo změnit spojenecký svazek a zároveň rozhodovat o tom, jakým způsobem smí Izrael reagovat na své přímé napadení.

Problém budoucí kolektivní bezpečnosti na Blízkém východě ovšem nemůže spočívat v prostém národnostním vyrovnání, ale především v zárukách demokratického vývoje, byť dnes těžko představitelných. Trvalý mír lze uzavřít pouze mezi spolehlivými partnery.

Evropské dopady

Bagdád a jeho spojenci se netají svými plány proti západnímu světu. Terorismus, ohrožení civilního obyvatelstva, znejistění společnosti patří ke starým, ale „osvědčeným“ postupům. Už méně se upozorňuje na to, že stejné metody, rovněž řízené z centra, dnes ožívají v SSSR. Jejich cíle neleží jen uvnitř sovětských hranic. Rýsuje se zde zřetelná paralela s Perským zálivem.

Izrael musel zvažovat své právo na sebeobranu ve světle přetrvání spojenecké koalice, a prakticky se tak vydal do jejích rukou. (Trvalo dva dny, než Američané dodali své protiraketové střely Patriot.) Z podobných příčin dnes podle některých zdrojů Polsko odmítá okamžité vystoupení z vojenské struktury Varšavské smlouvy. Ačkoliv považuje invazi Sovětské armády do Litvy za nácvik na obdobnou akci ve střední Evropě, bojí se Sovětský svaz dráždit a postupuje spíše defenzívně. Jde především o tranzit sovětských vojsk z Německa přes polské území. Poláci trvají na tom, aby přesuny probíhaly pod vojenskou, policejní a celní kontrolou, i na odzbrojení sovětských jednotek během transportu. Zároveň prosazují stažení sovětských vojsk ze svého území dříve, než začne jejich tranzit z Německa. Důvod je prostý: dosud není podepsaná smlouva o tranzitu, a Poláci tedy nemají záruky, zda veškeré jednotky, které do Polska vstoupí od západu, překročí i východní hranici. Velitel Severní skupiny sovětských vojsk, generál Dubynin, však postupuje zcela příznačně: nebude-li dohoda formulována podle sovětských představ, zařídí se Sověti podle svého, bez ohledu na názory Poláků.

Jako nelze k válce v Perském zálivu nelze přistupovat jen ze zorného úhlu porážky Saddáma Husajna, tak ani budoucnost Sovětského svazu nepředstavuje pouze politické přežití Michaila Gorbačova. Pod rouškou blízkovýchodní krize a za hmotné podpory Západu ukazují sovětští generálové svou představu „konečného řešení“ nové svazové smlouvy. Bezpečnost bývalých satelitů SSSR proto dnes spočívá především v rozpuštění Varšavské smlouvy, či alespoň její vojenské struktury. Podle článku 11 této smlouvy je jedním ze dvou způsobů jejího zániku vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Praktické kroky Sovětů na domácí scéně však takový systém nepochybně sabotují.

Ohrožení státu

Nejistá mezinárodní situace přirozeně vede k pocitu ohrožení. Nepotřebujeme přebujelou fantazii, abychom si mohli představit možnosti, které se na československém území naskýtají jak teroristům z Orientu, tak stratégům z Moskvy. Na jedné straně zastrašovací útoky na ambasády a osoby či ohrožení plošného charakteru (několik akcí současně na více místech), na druhé straně politická destrukce, sloužící ke znovuzískání ztraceného prostoru. To vše za možné účasti struktur bývalé StB i staronových agentů KGB. Největší nebezpečí by však představovalo jejich propojení se sovětskými vojsky u nás či v někdejší NDR.

Uvažovat o okamžitém vystoupení z Varšavské smlouvy a vstupu do NATO je pochopitelně iluzorní. To však neznamená, že nemůžeme již teď zvažovat priority další existence československé federace. Jsou pro nás přednější hospodářské zájmy (ropa, odbytiště výrobků), klidný vývoj v SSSR (coby jaderné mocnosti), nebo završení československé suverenity za cenu rizika nevyzpytatelné reakce Sovětů? Více o tom napoví současné jednání ministrů zahraničí Československa, Polska a Maďarska v Budapešti a především připravovaný summit těchto zemí v maďarském Visegrádu.