Podávám svědectví o ruských zločinech, porovnávám realitu se lží. Chci být na místě
S hlavním hrdinou dokumentu Válečný zpravodaj Martinem Dorazínem o jeho misi na Ukrajině a o tom, jak předat lidem v Česku to, co vidí
Do kin míří dokument s názvem Válečný zpravodaj, který vypráví o tvé reportérské práci na Ukrajině. Posluchačům Českého rozhlasu se odtud pravidelně hlásíš od února 2022, kdy velká válka začala. Jsi z ní také unavený jako mnozí další?
Nejsem unavený válkou, protože ona se dost dynamicky vyvíjí. Každý její úsek je jiný, takže člověk neupadne do rutiny a stereotypu.
Proč hlasy, které mluví o únavě z války, stále častěji mezi námi Evropany zaznívají?
To je taková ta gaučová únava, když člověk vše sleduje v televizi – a opravdu se to na něj zpočátku valilo téměř z každé konzervy v lednici, kterou si otevřel. I moje máma o tom mluvila: že je toho všude moc, že vypíná mozek, když slyší slovo Ukrajina. A tak to asi má hodně lidí. Je to dané také informačními technologiemi, je mnohem více kanálů přinášejících zprávy a informace. Ale s tím se nedá nic dělat, nemůžeme to brzdit a říct, že dneska nebudeme o válce vysílat.
Když jsem před časem dělal rozhovor s tehdejším bezpečnostním poradcem prezidenta Zelenského Danilovem, ptal jsem se ho také na únavu lidí z války. Díval se na mě chvíli mlčky, následně položil sugestivní protiotázku: Z čeho přesně jsme unavení, jestli z toho, že umírají ukrajinské děti? A jak budeme unavení z toho, až budou umírat ty naše? Zapůsobilo to na mě: vracím se od té doby k tomuhle obrazu a říkám si, proč se nám novinářům nedaří ty hrůzy zpřítomnit tak, aby naše obecenstvo pochopilo ty elementární věci.
To je slovo do vlastních řad. Zpravodajství, které dělám, má svoje pravidla. Je to kontinuální vysílání. To se nedá příliš radikálně měnit. Volba témat možná ano, základní zpravodajství ne. Dělat z války i věci neválečné se mi občas taky povede. Důležité je ukázat i něco jiného. Ovšem těch hrozných událostí je tolik, že jsou na prvním místě. Když se stane masakr, nemůžeme v ten den mluvit o tom, že na Ukrajině otevřeli diskotéky a pláže. To by bylo takové kýčovité, řekl bych.
Znáš dobře Rusko, měl jsi tam hodně kamarádů. Proč Rusové s válkou pořád souhlasí, když na obou stranách umírá čím dál více lidí?
Mluvím s lidmi, kteří žijí mimo Rusko, a ti s válkou nesouhlasí. S těmi, kdo válku podporují, není příliš možný dialog. Melou si pořád dokola svoje a nechtějí slyšet nic jiného; jsou přesvědčení propagandou i sami sebou, nebo si něco namlouvají, že na tu válku mají právo, že to jsou jejich území. Debata skončí, když člověk přestává poslouchat toho druhého. Snažím se jim porozumět, ale oni se nesnaží porozumět pohledu ukrajinskému a našemu.
Proč?
Je to pro ně pohodlnější, bezpečnější. Mají pocit falešné národní jednoty, že konečně mají něco, co mnohonárodnostní Rusko sjednocuje. Onu imperiálnost a velikost. Někdo v tom vidí obnovení Sovětského svazu, což tam bezesporu je přítomné. Je tu rovněž silný náboženský prvek: pravoslavná církev, jež válku podporuje, také dost mluví do politiky. K věci nepřistupuje moc křesťansky – hlavně tedy patriarcha, bývalý příslušník KGB.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu