Na svobodě

Po lednové amnestii prezidenta bylo v České republice propuštěno na svobodu zhruba patnáct tisíc vězňů. Další stovky pak opouštěly věznice na podmínečné propuštění, cestou milosti, ze zdravotních důvodů či po novelizaci trestního zákona, která znamenala zrušení řady paragrafů, např. recidivu a příživnictví. Jen málokterý z propuštěných našel uplatnění.

Uplynula řada měsíců a lidé, pro které amnestie znamenala naději, jak začít znovu, se do vězení vracejí. Ostatní jako produkt komunistické převýchovy živoří na ulicích, zcela neschopni přizpůsobit se rytmu nového života.

Hodiny v hale Masarykova nádraží ukazují jednu hodinu po půlnoci. Ve žlutém světle zářivek čeká jen několik cestujících. Pozorují skupinku lidí v rohu nádražní haly a občas netrpělivě vzhlédnou k hodinám. U omlácené zdi nádraží na dřevěných podlážkách pod přistaveným lešením leží několik mužů a žen. Kolem nich se povalují nedopalky cigaret, prázdné lahve a kelímky. Někteří spí na zádech s otevřenými ústy. Jsou přikryti potrhanými dekami, bundami a špinavými hadry. Ostatní se hlasitě hádají a překřikují. Do půl těla svlečený potetovaný muž s vyzáblou tváří sedí nepohnutě v podřepu a strnule se dívá před sebe. Opodál hoši s oholenými hlavami a bagančaty na nohou poslouchají hudbu z malého magnetofonu. Jedna z nakrátko ostříhaných dívek usedá na odstavený nádražní vozík. Hoši v pomalovaných kožených bundách ji se smíchem vozí mezi spáči. Naproti nim u stolků nádražního bufetu postává hlouček Romů. Krásná černovlasá dívka hraje na kytaru a zpívá. Ostatní se přidávají a tančí. Hudba, smích a výkřiky, které se nesou poloprázdnou halou, se mísí se zvukem nárazů vagónů a skřípáním kol ve tmě na kolejích.

Do haly vchází muž se strništěm na tváři a ve špinavém triku. Na holém předloktí má vytetovaný složitý modrý ornament. Obchází cestující, kteří mlčky kroutí hlavou, když jim za padesát korun nabízí dětský fotoaparát. Dochází ke skupince v rohu haly a tlumeně mluví s mužem, který při hovoru odkudsi vytahuje velký kuchyňský nůž a prudce ho zabodává do prken lešení. Pak zastrčí nůž za záda a potácivě vykročí. Bezcílně bloudí halou, střenka za jeho zády občas blýskne. Cestující naposledy vzhlédnou k hodinám a vydávají se směrem k perónu.

Jsem Rom a vracím se z Valdic

U východu z tmavé nádražní chodby, občas ozářené kolemjedoucími automobily, se ve stínu rýsuje nezřetelná postava muže. Jeho přítomnost prozrazuje náhlý pohyb oharku cigarety. Tiše mě oslovuje; prý si mne pamatuje z mých návštěv ve Valdicích.

„Potom, co byl zrušen paragraf rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, jsem byl 27.července propuštěn,“ vypráví bývalý vězeň Jan Sivák. „Podle tohoto paragrafu mě odsoudili k šesti letům a dvěma měsícům. Po třech letech jsem tedy opět na svobodě. Vrátil jsem se domů do Karlových Varů. V bytě, kde jsem žil se svou družkou, už bydlel někdo úplně cizí. Šel jsem za sociální kurátorkou. Divila se, že nemám kde bydlet, když v papírech, které jí poslal sociální pracovník z Valdic, mám uvedeno trvalé bydliště. Jenže ten se mnou mluvil naposledy při nástupu trestu. Dekret je psaný na družku a já na byt nemám nárok. Začal jsem tedy shánět práci s ubytováním. Dozvěděl jsem se, že v okrese Karlovy Vary nemám šanci. Obešel jsem několik podniků a státních statků, které dřív braly všemi deseti, ale dnes nemají zájem, spíš chtějí propouštět. Rozjel jsem se proto do Horažďovic, Klatov, Chebu, Stříbra, Hradce Králové, ale všude to dopadlo stejně. Když zjistili, že jsem Rom a vracím se z Valdic, nemusel jsem už nic říkat. Rovnou mě odmítli. Někde mě nechali i tři hodiny čekat, aby pak řekli to samé. Spal jsem po nádražích v odstavených vagónech a v polích ve stohu. Nechci se vrátit do vězení, tak jsem přijel do Prahy. Situace je tady podobná a už pomalu propadám zoufalství. Takhle živořit ze dne na den, to přece nejde pořád.“

Osoby bez přístřeší

Bývalý vězeň mě vede ven z haly k setmělé přízemní budově. U kolejiště míjíme další skupinku „obyvatel“ nádraží. Opile pokřikují na dívky vystupující z vlaku, který právě přijel. V otevřených dveřích policejní stanice vedle bufetu se objevuje příslušník. Upravuje si pásek s revolverem, obuškem a vysílačkou.

„Přespávám teď tady a ráno se vždycky divím, kolik tu žije lidí. Někdy přijdou policisté a vyhazují nás z vagónů. Chovají se hrubě, ale někteří s námi mají soucit, jen mávnou rukou a nechají nás být. Chodí sem spousty propuštěných, ale i skoro děti, které utekly z domova. Někdy mě policisté zastavují a ptají se, co jsem zač a kam jdu. Připomíná mi to dobu ochranného dohledu, kdy jsem musel pořád zdůvodňovat každý krok. Tady ti lidé žijí hrozně. Žebrají a občas, když je nádražáci vezmou, jdou za pár korun uklízet vagóny. Potkal jsem tady známého z Valdic, kterého pustili na amnestii. Nesehnal bydlení ani práci. Říkal, že už má všeho dost, že se jednou opije a skočí pod vlak. Ale já tak daleko ještě nejsem. Vždycky se najde šance vydělat pár korun na nějaké jídlo a na sprchy na Hlavním nádraží.“

Za nádražní zdí naproti temné budově Rudého Práva stojí v křoví odstavené vagóny. Nastupujeme do jednoho z nich a tápeme tmou chodbičky dopředu, kde má prý „tlupa tuláků své místo“. Kouř, šepot a rozžhavené oharky je prozrazují. Schoulené postavy na sedadlech se zdraví s mým průvodcem. Usedáme a podivní „cestující“ si začínají sdělovat zážitky uplynulého dne. Zvláštní, místy nesrozumitelnou hantýrkou líčí různá dobrodružství z ulice. Jejich ústřední postavou je vždy policista. Jakási dívka vypráví svůj vězeňský příběh. Stýská se jí po dítěti, které žije v dětském domově. Postavy si předávají zmačkaný balíček cigaret a chvějí se zimou. "

Tady nechci zůstat," pokračuje Jan Sivák, „protože mám i konflikty se skinheady, kteří sem někdy chodí. Vyhrožují, že si to s Romy konečně vyřídí. Možná že nás odsud policajti časem stejně vyženou, ale to není řešení. Tito lidé nemají kam jít a budou pak spát po sklepích a půdách. Ostatní z nich mají strach. Já sám nechci krást, i když občas nemám ani korunu. Někdy k loupeži stačí, že je člověk hladový a zmoklý. Jenže jak dlouho takový život vydrží; pak stejně začne nový kolotoč. Nemám vůbec představu, co bude dál. Přijde zima a tady už to nepůjde vůbec.“

Při východu z nádražního objektu, kam mě obyvatelé vlaku doprovázejí, potkáváme tři muže. Ve stínu upřeně pozorují pomalu projíždějící hlídkový vůz policie a pak vykročí opačným směrem.

Zasáhnout a předvést

Druhý den navštěvuji nádražní oddělení VB. V malé místnůstce postává několik příslušníků. Na mé dotazy po obyvatelích nádraží odmítají odpovídat. Z náznaků se dozvídám, že nádražní skříňky, kam si cestující ukládají zavazadla, jsou často vykradené. To je dost absurdní - úschovna je nedaleko policejní stanice. Na oddělení přichází žena, v obou rukou nese plné nákupní tašky. „Na perónu někdo žebrá,“ oznamuje. Jeden z příslušníků se ušklíbne: „Paní, musím vás zklamat. Časy se změnily, dnes už bohužel nemůžeme zasáhnout.“

Doprovázím Jana Siváka při pouti za zaměstnáním a ubytovnou. Na ONV Praha 1 dorážíme ve chvíli, kdy referentka pracovního odboru zamyká kancelář a odchází na oběd. Netrpělivě říká, že zaměstnání s bydlením je naprosto vyloučené, a posílá nás za sociálním kurátorem. Jeho kancelář je také zamčená: nejsou úřední hodiny. Na odboru práce a sociálních věcí dalšího ONV visí na nástěnkách seznam pracovních příležitostí. Slibují vysoké platy a komfortní ubytování. Po dlouhém čekání se nás ujímá jedna z úřednic. „Dnes se situace změnila, tyto nabídky vlastně neplatí. Začínají se totiž měnit ekonomické podmínky a podniky už nepřijímají. Předpokládá se, že budou spíš propouštět. Dřív měl náš odbor pravomoc nařídit podnikům, aby propuštěného vězně přijaly. Teď už to neplatí. Další ubytovny se zatím nestaví, protože nikdo neví, co bude dál. Po zrušení paragrafu příživnictví přestala fungovat i dozorová činnost nad propuštěnými. O práci většina z nich zájem nemá. Dřív měli alespoň strach z vězení, ale dnes sem přestali chodit a my jsme ztratili oprávnění je nechat předvést. Zbývá jen ubytovna pro osoby bez přístřeší Správy sociálních služeb NVP v Praze-Vysočanech.“ Paní referentka mi pak ochotně půjčuje zažloutlé brožurky, které měly metodicky řídit práci národních výborů „při resocializaci společensky nepřizpůsobivých občanů propuštěných z výkonu trestu“. Pod pokyny z roku 1962 je podepsán vedoucí Ústředního úřadu pro věci NV Miloš Jakeš.

Pozdě v noci v nádražní hale potkávám primátora Jaroslava Kořána, kterého doprovází televizní štáb. Prudkým světlem lamp probouzejí spáče a kameraman zblízka rychle snímá jejich ospalé a překvapené obličeje. Primátor se poptává po důvodech jejich nočního pobytu. Oslovuji vysokého vousatého muže, který řídí práci s kamerou. Navrhuji mu natočit příběh propuštěného vězně. Arogantně mě odbývá: „Takovejch příběhů by bylo…“

(dokončení příště)