Na svobodě II

(dokončení z minulého čísla)

Problém krimininality řešil komunistický režim jen dalším zvyšováním trestů odnětí svobody a počtu paragrafů. Z tzv. nápravně-výchovných ústavů se tak staly továrny plné levných pracovních sil, využívající vězně pro práce, kterým se běžný občan vyhýbá.

Za velmi nízké platy ve špatných pracovních podmínkách plnili vězni vysoké normy při výrobě automobilů, bižuterie či při těžbě uhlí a rudy. Volný čas plný šikan trávili v přeplněných celách. Styk s rodinou mohli vězni udržovat jen cestou cenzurovaných dopisů a krátké návštěvy, povolené jednou za tři až osm měsíců (podle nápravné skupiny), probíhaly za přítomnosti bachařů. Kázeňské tresty, udílené za každou maličkost (i za kus papíru popsaný anglickými slovíčky), záměrně postihovaly jakýkoli kontakt se světem, tedy to, co zvláště vězňům s dlouhodobými tresty mělo pomoci udržet psychickou rovnováhu.

Výchovný ústav

„Dozorci se k vězňům chovali jako k méněcenným a jednali surově,“ řekl mi bývalý vězeň Jan Sivák. "Podporovali vlastně zvrácené hodnoty, které ve vězení vládly. Člověk, kterého připravili o peníze, jídlo nebo o dobrou práci, pak nikde neměl odvolání. Od nejposlednějšího vězně až po brigadýra, který byl informátor vnitřní ochrany, byli všichni úplatní. Vnitřní ochrana rozhodovala o osudu vězňů už jen tím, že rozdělovala práci. Ti, kdo nestačili…