Obklíčeni v džungli

Je čtvrtek 9.srpna 1990, půl hodiny před půlnocí. Na Špejchaře leží u zábradlí chodníku starší žena zkroucená záchvatem náhlé bolesti. Její manžel pobíhá o kus dál liduprázdným vestibulem stanice metra Hradčanská a shání telefonní automat. Donedávna jich tady bylo čtrnáct, osm v jednom a šest ve druhém rohu haly. Dnes zbyly dva, ale ani jeden nefunguje. Po ostatních zůstal jen světlejší flek na jinak konstantně špinavé zdi, díry z vytržených šroubů a fixem načmáraný vzkaz: AŤ ŽIJE SVOBODA!

Chcete-li volat záchranku, je vám svoboda celkem ukradená - potřebujete telefon. Zoufalý muž ho onu čtvrteční noc vyběhl hledat na Dejvickou. Bezvýsledně. Když se po dvaceti minutách vracel zpátky k nemocné, řekl autorovi následujících řádků: „Tohle se dřív nestávalo.“ Ženu nakonec odvezl do špitálu náhodný řidič kolemjedoucího volkswagenu.Pražská veřejná telefonní síť nebyla nikdy vzorem dokonalosti - jak by také uprostřed všeobecného komunistického svinčíku mohla být. Všichni si ještě pamatujeme ty návaly bezmocného vzteku, jakým jsme propadali nad poslední korunou mizející bez náhrady v nefungujícím přístroji, nad utrženými sluchátky, vykuchanými seznamy atd. Přesto měl člověk dokonce i za Husáka jistotu, že se mu v případě nutnosti dříve či později podaří sehnat budku, ze které se dovolá. Zdá se, jako by s příchodem demokratického řádu měla tato jistota zmizet.

Zhruba na začátku léta zmizely z Prahy telefony. Ne že by byly zničené či porouchané - prostě nejsou.…