Co s nimi a co s námi

Příběh se mohl odehrát i jinde: v Irsku, Rusku, na Balkáně. Odehrál se však 30.července roku 1872 v Praze ve Vodičkově ulici a jeho první dějství mělo rozměr takřka romantické tragédie. V kulisách ctihodného měšťanského bytu čekalo deset pánů, vesměs vážených osobností českého národního života, až vstoupí blízký přítel Karla Hynka Máchy, básník, prozaik, novinář, věčný buřič, politický vězeň, odsouzený k smrti a později omilostněný, konfident Karel Sabina. Důkazy o jeho spolupráci s rakouskou policií byly nesporné. Sabina se na místě přiznal a přistoupil na podmínky čestného soudu: odjede-li navždy ze země, bude mu zaručeno, že se veřejnost nic nedozví. Další dějství je tragickou fraškou. Sabina odjel do Drážďan a po třech dnech se o své činnosti dočetl v novinách; někdo z vážených soudců nedodržel slovo. Třetí dějství je už jen bída: ponížení, lopotné psaní na výdělek pod pseudonymy, marné obhajoby; jedna z nich, zašifrovaná do spletitých dějů dobrodružného románu, nese název „Morana čili: Svět a jeho nicoty“.

Sabinův příběh, příběh zrazeného „zrádce národa“, osamělce, stojícího proti všem, je příběh minulého století. Naše století je jiné. Je to věk hromadnosti. Věk masové kultury, masových sdělovacích prostředků, zbraní hromadného ničení a masových vražd. I konfidentsví se stalo masovým úkazem. Jeho aktéři pro nás nemají individuální tvář, nejsou to „záhadné povahy“, ztrácejí se v pološeru a připomínají spíše mrtvé z hromadných hrobů. Jestliže přece jen…