Tři zdroje neklidu

„Jsme svědky neklidu ve společnosti,“ řekl Václav Havel 14.května při nedělních hovorech z Lán. Ten neklid se projevuje všelijak. Předně pocitem nejistoty u těch nejobyčejnějších. Také zvýšenou agresí oněch méně zvládnutelných. Pan prezident říká: „Já tomu neklidu nejen rozumím, já jej sdílím.“ - Nevím, jestli se dá neklid sdílet. A nevím, jestli je neklid naší politické špičky totožný s neklidem nás ostatních. Jaké jsou důvody tohoto neklidu? Je to hon na Romy? Nebo stálé nejasnosti, jak to vlastně bylo 17.listopadu? Kolik bylo center, co je s bývalými estébáky? Jak dopadnou volby? Bude nezaměstnanost? Jak se budeme mít, hůř?

Za první zdroj neklidu považuji POHYB. Náhlý, překotný pohyb, jehož jsme všichni součástí. Začal koncem minulého roku a stále trvá. Denně se něco podstatného může změnit. Vyměnili někoho ve vládě? A proč? Zatkli někoho? Propustili někoho? Kdo spolupracoval s StB? Co se chystá? - Součástí velkého pohybu přítomnosti je nehybnost minulosti, stagnace většiny. V tom jsme žili. Kromě vládnoucí špičky jsme všichni prahli po tom, aby komunisté padli. V tom jsme byli jednotní a po léta „nehybní“, ustálení. Teď už takový postoj nestačí. Máme jinou vládu, jiného prezidenta a jiné starosti. Je čas pohybu, jsme jím unášeni a mnozí o to nestojíme, vždyť spočívat v letargii bylo mnohem pohodlnější. Není možné se změnit přes noc ani za půl roku. Je těžké rozhýbat tělo, které dvacet, třicet, čtyřicet let trčelo na místě, bylo zastrašováno, odosobňováno a…