Čerňocha viděti a míti
Bylo to myslím v létě roku 1882. Do Valašských Klobouků přijela na letní byt mladá paní, původem z Ameriky, se svým mužem, původem z Hodonína. On byl profesorem, a když zestárl, postavili mu v jeho rodné zemi nespočet pomníků. Potom je svalili a postavili znovu, a pak ještě jednou či dvakrát, jako v panoptiku.
Bylo to myslím v létě roku 1882. Do Valašských Klobouků přijela na letní byt mladá paní, původem z Ameriky, se svým mužem, původem z Hodonína. On byl profesorem, a když zestárl, postavili mu v jeho rodné zemi nespočet pomníků. Potom je svalili a postavili znovu, a pak ještě jednou či dvakrát, jako v panoptiku. Tenkrát v těch Kloboukách k nim přišel na návštěvu nějaký místní strýc. Pár hodin se zdržel a s chutí paní okukoval. Byl zvědavý, neboť prý ještě nikdy neviděl čerňocha. Po nějakém čase přiletěl na staré ruzyňské letiště do Prahy opravdový černoch. Byl to obr, zpíval basem, měl bílé zuby atd. a režimy na východ od Aše na něm dlouho demonstrovaly svou pokryteckou lásku k černému plemeni. Tenkrát ho byla vítat i malá, trochu obézní holčička. Musela být vzornou pionýrkou, jestliže ji vybrali, aby hostovi podala květiny. Holka to nezvládla, začala brečet a museli ji odklidit. Brečela proto, že jí černý muž připomínal otce, který nedávno zemřel. Mnoho lidí to upřímně vyděsilo, a měli pak holku za jurodivou: její otec byl malý, zpíval falešně a hlavně byl běloch.
Tyto dvě anekdotické události - k jejich hrdinům se ještě vrátíme - dělí od sebe sotva osmdesát let. Za ta léta se změnilo mnoho věcí. U nás hlavně to, že si dva početně největší národy pohrály s ohněm. Češi a Němci žili vedle sebe tisíc let. Najednou se začali navzájem považovat za cizince a shodli se jen v tom, že označili za přivandrovalce Židy, kteří v zemi žili téměř stejně dlouho. (Romů si…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu