Šest obrazů

V okrese Český Krumlov, v obci Horní Třebonín dodnes žije několik rodin, které po celou dobu s větším či menším úspěchem vzdorovaly kolektivizaci. Lidé unavení nesnadným životem v nevraživém prostředí, okradení a stále bez možnosti rozhodovat o svém již velmi skromném majetku. Věční kverulanti s pověstí málo úspěšných rebelů, krajně nedůvěřiví a podezíraví outsideři venkova, poslední živé svědomí kraje. Tito lidé se skrovným zbytkem sil vítají dnešní pronikavé změny jediným požadavkem: aby se jim konečně přestalo škodit. To je vše. A narážejí jako dosud na studený val ignorance a povýšenectví, na bariéru starých struktur s novým názvem. Co se pro tyto oběti socialistického pojetí vesnice změnilo? To je, myslím, přesně ta rovina, na níž se lze tázat po účinnosti dnešních přeměn. Sedlákům zakořeněným na české vesnici, obklopeným vyvlastněnou půdou a polorozpadlými budovami jejich ještě méně úspěšných sousedů, může srozumitelná politika symbolů zvednout hlavu. Tvrdou realitu a pocit naprosté marnosti však nový název republiky nenahradí.

V neděli 19.listopadu 1989 večer, dva dny po hrubém policejním zákroku na Národní třídě, bylo na jevišti pražského Činoherního klubu založeno Občanské fórum. Venku zatím tísnivým očekáváním pulsovala ulice, ještě se zatýkalo, situace byla nejistá a zároveň nadějná. O další dva dny později, po první velké policií neatakované demonstraci, s mandátem zaplněného města vzalo na sebe Občanské fórum úkol reprezentovat demokraticky smýšlející…