Vraťte nám olympiády, jaké si zasloužíme

Stále častěji registruji názory, že olympijské hry jsou v současnosti jen sprostý byznys, který je na míle vzdálen férovému soupeření z časů minulých. Nejlepší by bylo celý ten podnik bojkotovat.

A nestačím tleskat. I ve mně vyvolává každý pohled na pokrytecké pozlátko dnešních olympiád neskonalý smutek. Kam zmizela ta doba, kdy jsme se mohli radovat z poctivého zápolení a věřit ve sportovního ducha? Jak hrdě zněly odkazy na pět kruhů v době mého mládí… Zbylo jen zkomercionalizované zlo z jiného světa, nad kterým si slušný člověk nemůže než odplivnout.

Sluší se přiznat, že mi trvalo drahnou dobu, než jsem falešná lákadla prohlédl. Jako by to bylo včera, kdy mé dvanáctileté já sedělo se zatajeným dechem u obrazovky a sledovalo americký  Dream Team, jak povyšuje sport na uměleckou formu. Nikdy předtím a vlastně ani potom jsem neholdoval basketbalu, ale pohled na létajícího Jordana, geniální přihrávky Birda a Stocktona či magického dirigenta Johnsona byl omračující. Pamatuji si slova svého intelektuálně založeného dědečka, který sportem zdvořile pohrdal, ale po semifinále USA-Litva (Američané vyhráli o 51 bodů) prohlásil: „Dokonalost stojí za vidění v jakékoli podobě.“

Tehdy jsem ještě nerozuměl kritikům, kteří odsuzovali první účast draze placených profesionálů z NBA jako zaprodání olympijské myšlenky zlatému teleti televizních práv; nemluvě o tom, že bylo nefér pustit na palubovku lidi, kteří se do koše trefovali mnohem častěji než jejich soupeři. Kam to celé vedlo, vidíme dnes v plné parádě.

Pryč jsou úžasné časy, kdy jsme se mohli těšit na rekordy východoněmeckých atletů, jejichž oběhovým systémem proudilo víc steroidů než krve. Pryč je éra napětí, jestli příští olympiádu zbojkotuje západní, či východní blok. Místo nezletilých Kanaďanů zápolících s ruskými stachanovci teď honí puk po ledě lidé, kteří jsou za to oficiálně placení!

Dříve by se nemohlo stát, aby takzvané elity vyloučily všechny sportovce nějakého státu z olympiády – pokud tedy nešlo o Jižní Afriku, jejíž politika rasové segregace se o pár dekád minula s trendem doby. Přitom stačilo místo apartheidu zavést gulagy a mohli pochodovat pod pěti kruhy jako každá spořádaná diktatura.

A pak ty všudypřítomné peníze! Jaký příklad nám dává nenasytnost olympioniků s jejich sponzorskými smlouvami? Kdyby se obyčejní lidé chovali stejně, honili by se za penězi jako zběsilí, koukali by na hloupé reklamní spoty a lezli do zadnice svým nadřízeným kvůli lepšímu místu. Kdo z nás by chtěl žít v takovém světě?

Olympijské hnutí má být chudé po vzoru jiných organizací sloužících veřejnosti, třeba církví nebo politických stran. V programu nemají co dělat sporty jako golf nebo ragby, které zajímají příliš mnoho lidí, zatímco kolová nebo gorodky se zastání nedočkají. A zejména je třeba rehabilitovat zlatou éru amatérismu – jestli si chce někdo cestovat po světě a honit se za rekordy, ať si na to vydělá prací a neunavuje publikum výkony provozovanými za bakšiš.

Jsou to vysoké cíle a nebude snadné je naplnit. Naděje však umírá poslední, a tak neztrácejme víru. Zlaté časy se navrátí a zase budeme mít takové olympijské hry, jaké si zasloužíme.

Autor je konzultantem v oblasti komunikace a marketingu