Boj proti teroru má řešení, ale nechceme ho slyšet

V neděli zastřelil bývalý mariňák tři policisty v americkém Baton Rouge. O den později zaútočil afghánský teenager na cestující v německém vlaku sekerou a nožem. Ve středu byl na doživotí odsouzen mladý Američan za vyvraždění čtyřčlenné rodiny svých českých příbuzných. Ve čtvrtek zabila Češka jinou ženu v pražském obchodním centru. V pátek postřílel Němec íránského původu devět lidí ve fastfoodu. V neděli zabil mladý Syřan německou ženu mačetou. Téhož dne se uprchlík, jehož žádost o azyl byla zamítnuta, odpálil v německém baru a zranil 15 lidí. O den později ubodal v Japonsku útočník devatenáct pacientů ústavu pro postižené. Bilance jednoho týdne v roce 2016.

Svět se změnil, říkají mnozí. „V sousední zemi se vraždí, v sousední zemi už nemůžete jet vlakem. Tohle je svět, jaký chcete pro sebe a své děti?“ ptá se školský expert ODS Václav Klaus ml. a kvůli ochraně hranic chce vystupovat z EU. Spousta lidí vyděšených televizními záznamy přikyvuje. Rozum vypíná, paměť nefunguje.

Nezměnil se svět, ale my. Teror tu s námi byl mnoho dekád ve stejné či větší podobě, jen jsme na něj byli víc zvyklí. Od 70. do poloviny 90. let zemřely tisíce lidí při útocích irských a baskických separatistů, italské mafie, ultralevicových brigád různé národnosti – a v neposlední řadě islámských teroristů. Jak ukazuje úvodní výčet, ani dnes nejde exkluzivně o Evropu a islamisty, koneckonců ani dva z těch německých útoků neměly s náboženským či politickým terorismem nic společného.

Relativně klidné období od roku 1996 představuje v soudobých dějinách Evropy spíše výjimku než pravidlo - a masakr Anderse Breivika v roce 2011 ukazuje, jak snadno tato čísla dokáže změnit jediný maniak.

Kombinace opatření

Strach je přirozenou reakcí na hrůzy terorismu, to však neznamená, že reakcí správnou. Téměř jakýkoli druh úmrtí včetně pádu ze žebříku a utonutí ve vaně (díky Peteru Lelovičovi za statistiky) je pravděpodobnější než možnost, že v Evropě padnete za oběť teroristovi. Řadu lidí takové prohlášení rozpaluje do běla, protože si do něj projektují neúctu k obětem teroru nebo jeho bagatelizaci. Není to ani jedno: každá vražda je odporný zločin zasluhující maximálně tvrdý trest, a masové zabíjení obzvlášť. Statistika má pouze ukázat stupiditu tvrzení o tom, jak se už v Německu kvůli zabijáckým islamistům nedá jezdit vlakem; pokud chcete brát Klause juniora vážně, pak se krom vlaků a vany vyhněte zejména autům, kde šance na úmrtí roste oproti terorismu cca stonásobně.

Pro věrozvěsty apokalypsy je současná vlna útoků především záminkou k výpadům proti přijímání imigrantů. Jistě, screening příchozích je zcela na místě a vstřícnost k uprchlíkům nemá znamenat rezignaci na bezpečnost. Jenže uprchlíci nejsou podstatou našeho problému – z desítek loňských a letošních útočníků přišli s loňským přílivem utečenců tři. Drtivou většinu teroru mají na svědomí lidé, kteří se v Evropě narodili nebo léta žijí.

V této souvislosti stojí za povšimnutí, jak odlišně přistupujeme k muslimským útokům oproti všem ostatním. Jakmile je pachatelem bílý křesťan či bezvěrec, nastupuje nálepka „duševně chorý“ nebo „politické důvody“. U vraždících muslimů klademe vždy vinu koránu, jako by islamismus neměl zřetelné politické cíle, a nadto zajišťoval imunitu proti psychickým onemocněním. Přestože se IRA i ETA svého času těšila významné podpoře svých krajanů, a to řádově vyšší než dnes Islámský stát mezi muslimy, nikoho vážně nenapadlo ostrakizovat Basky a Iry dle národnosti. U muslimů či imigrantů by to však velké části veřejnosti nevadilo.

Bylo by chybou interpretovat předchozí řádky jako relativizaci muslimských teroristů. Naopak – je nutno postupovat proti nim s maximální tvrdostí, ale pouze proti nim. Jakýkoliv druh kolektivní viny směřující na muslimy či imigranty jako celek zasáhne i velkou většinu nevinných, což je nejen nemorální, ale také hloupé, protože právě tak - světe div se – vznikají další teroristé.

Jak se tedy bránit? Pravdivá odpověď zní, že spolehlivá ochrana nikdy neexistovala a není ani teď. Sebedůkladnější bezpečnostní opatření nedokážou odhalit všechna nebezpečí, zejména ne osamělé fanatiky s nožem, mačetou nebo náklaďákem. Nedokáže to Izrael s mimořádně propracovaným bezpečnostním systémem, nedokážou to Američané ani Japonci; a nedokážeme to my. Nebezpečí lze jen snížit kombinací různých opatření.

Kterým směrem

Zde ovšem přicházejí další, neméně bolestné otazníky. Veřejnost a média jsou obvykle citlivá zejména na posilování pravomocí bezpečnostních složek a tajných služeb, které tvoří první linii naší ochrany. Ke zmírnění problému však musíme především pracovat na jeho příčinách.

Důvody k radikalizaci části evropských muslimů jsou v zásadě tři. Některé státy v čele s Francií a Belgií dlouhodobě hrubě zanedbaly integrování imigrantů po kulturní i sociální stránce. Ghetta zákonitě plodí kriminalitu, zatímco bílá a černá mládež bez vzdělání a budoucnosti se však obrací k běžné kriminalitě, muslimové jsou ve stejné situaci navíc vystaveni ideologickému působení radikálních učenců.

Tím se dostáváme k druhému problému. Kromě práce na začlenění a zlepšení podmínek sociálně slabých komunit přistěhovalců je nutné tvrdě zakročit proti šiřitelům náboženské nenávisti. Korán je jako většina historických textů plný nejednoznačných a vzájemně si protiřečících pasáží, které lze interpretovat mnoha způsoby: mírumilovným, jak dokazují miliony muslimů žijících s Evropany v klidu, ale také fanatickým. Muslimové na rozdíl od katolíků postrádají centrální věroučnou autoritu, což posiluje vliv jednotlivých imámů.

Zakročit proti těm z nich, kdož hlásají nenávist proti bezvěrcům a vyzývají k násilí, je životní nutností pro naši budoucnost. Dostáváme se tím ovšem na pole svobody projevu. Evropští liberálové – často paradoxně ti, kteří se nejvíce zastávají muslimů – se často zuby nehty brání proti trestání výroků. Slova nezabíjejí, zní hlavní argument. Na příkladu radikálního islamismu bohužel vidíme, že slova k zabíjení snadno vedou.

Pokud však chceme trestat muslimský hate speech, nemůžeme přehlížet identické výroky z jiných stran. Zaslouží si vězení imám očkující mladé muslimy nenávistí proti křesťanům? Pak v něm musí sedět také Konvička za hlášky o mletí muslimů do masokostní moučky. Tohle dilema nám často uniká a je zapotřebí se rozhodnout, jakým směrem se vydáme. Představa některých lidí, že budeme stíhat jen šíření nenávisti od muslimů, a ne vůči nim, je cestou do jiného století, jiného režimu a jiné civilizace.

Špatná řešení

Třetí problém se jmenuje Islámský stát. Nelze s jistotou říci, které útoky přímo organizuje a které „pouze“ inspiruje, ale jeho vliv na terorismus v Evropě je zásadní. Dokud bude tato banda hrdlořezů existovat, budou útoky na našem kontinentu pokračovat. Islamisté zaznamenali v posledních měsících několik významných porážek na vojenské frontě a další zřejmě přijdou. Za stávajících okolností však neexistuje síla, která by je dokázala zničit a vymýtit do základů. Jednotlivé strany bojující v Sýrii se soustředí na vzájemné zabíjení, irácká armáda drží pohromadě silou (americké) vůle, Rusům záleží hlavně na udržení Asada u moci.

Sílu na takový zásah by měla turecká armáda; po zbrabraném puči a následných čistkách však není v dobrém stavu a prezident Recep Tayyip Erdoğan má příliš práce s hledáním vnitřních nepřátel, než aby se zabýval taháním horkých kaštanů Západu z ohně bez další pomoci.

Má-li přijít skutečné vítězství, muselo by se do věci mnohem výrazněji vložit NATO. Evropa i Spojené státy místo toho hledají jakýkoliv způsob, jak zabránit ztrátám na životech svých vojáků a vyzbrojit kohokoli jiného, aby šel zemřít místo nás. Bez silné pozemní přítomnosti lze však jen donekonečna vyhrávat, nikdy definitivně vyhrát.

Pokud se armády NATO nezapojí do boje proti Islámskému státu výrazněji, nebezpečí terorismu v Evropě se o mnoho nesníží, ani kdyby vrahounská sekta formálně přišla o všechny oblasti, které ovládá. Ztráta kontrolovaného území by ji bezesporu ideologicky oslabila, protože bez území není kalifát a bez kalifátu mizí hlavní princip existence Islámského státu. Doteď však před svými fanatickými přívrženci dokázali ospravedlnit cokoli včetně jednoznačných porušení řady pravidel koránu, nedbaje na tvrdé odsudky drtivé většiny teologických autorit islámského světa. Lze proto předpokládat, že vliv Islámského státu by se v uvedeném případě zmenšil, ale přetrval dál.

Pouhé vyhnání jeho bojovníků do guerillové války zachová jejich schopnost rekrutovat nové přívržence a krmit je sny o velkém vítězství v budoucnosti. Vojenský zásah proto může být úspěšný jen v případě, že dokáže islamisty rozprášit, zničit jejich vedení a jejich území nejen dobýt, ale také udržet. Ani tak jejich vliv neodstraníme zcela, ale mohli bychom jej oslabit na nejnižší možnou míru, což se za stávajícího postupu v žádném případě nestane.

Před těmito výzvami stojíme a zatím si s nimi příliš dobře poradit nedokážeme. Jsme ochotni pracovat na lepších životních podmínkách pro přistěhovalce místo jejich ostrakizace a uplatňování kolektivní viny? Jsme ochotni tvrdě vymezit hranice svobody slova, přestože za nimi stojí i část naší „spořádané“ společnosti? Jsme ochotni vidět umírat naše vojáky v arabské poušti? Pokud ne, hraniční kontroly ani tajné služby nás nespasí. Volíme jen ze špatných řešení, dobrá už dávno k dispozici nemáme.

Autor je konzultantem v oblasti komunikace a marketingu