Většina lidí neodmítá očkování proti spalničkám, ale kombinovanou vakcínu

"Mluvme o očkování racionálně,“ říká Martina Suchánková, předsedkyně spolku Rozalio - Rodiče za lepší informovanost a svobodnou volbu v očkování. Svádět větší výskyt spalniček jen na rodiče, kteří neočkují své děti, je podle ní zavádějící, dodává. A oceňuje, že ministr zdravotnictví Adam Vojtěch chce odškodňovat rodiny, jejichž dítě mělo po očkování vážné zdravotní problémy.

Jak píšeme v aktuálním vydání tištěného Respektu, očkování hýbe Evropou a Světová zdravotnická organizace WHO zařadila odmítání očkování mezi deset největších rizik pro světové zdraví. Souhlasíte?

Samozřejmě, že některé věci, které zpráva popisuje, jsou závažné, a je třeba s nimi pracovat, třeba znečištěné ovzduší a změna klimatu. Ale pokud jde o očkování, WHO nevybočila z předpojatosti: její zpráva zapadá do kampaně a strašení lidí, kteří nejsou spokojeni s očkováním.

Co konkrétně myslíte?

Poukazuje se v ní na zjednodušeně označované viníky namísto hledání příčin. A v drtivé většině se mluví o očkování jako takovém, to je zkreslující: je nutné rozlišovat, co lidé odmítají, která konkrétní očkování a proti kterým nemocem. Když zůstaneme v obecné rovině, že odmítají očkování, tak se pak velmi těžko hledá, jaké jsou souvislosti a jejich důvody.

Momentálně se nejčastěji mluví o očkování proti spalničkám a o tom, že se tahle nemoc začíná vyskytovat častěji.

Znám málo lidí, kteří se brání očkovat proti spalničkám. Vadí jim ale, že spolu se spalničkami musí své dítě nechat očkovat také proti příušnicím a zarděnkám, k dispozici je totiž jen kombinovaná vakcína, ve které jsou zároveň očkovací látky proti všem třem nemocem. Spalničky jsou z nich nejzávažnější, příušnice jsou lehká nemoc a zarděnky středně závažná, bez častých komplikací a úmrtí.

A co se podle vás podepisuje na častějším výskytu spalniček?

Víc věcí. Spalničkami totiž nejčastěji neonemocní děti, ale dospělí, kteří proti nim byli očkovaní. Kdo nemoc v dětství prodělal, má trvalou imunitu. Ale ten, kdo proti ní byl očkovaný, je imunní jenom nějaký čas, pak imunita vyvane; říká se tomu sekundární selhání vakcíny. Lidé, kteří proti spalničkám své děti neočkují - nejčastěji právě proto, že jsou v kombinované vakcíně a možnost očkovat je samostatně v Česku neexistuje – jsou jen jeden dílek.

Jak jsou podle vás spalničky nebezpečné?

U nás se proti spalničkám začalo plošně očkovat v roce 1969, mělo to velký vliv na jejich výskyt, ale minimální vliv na úmrtí. Podle statistik po roce 1980 nezemřel v Česku na spalničky nikdo, přestože se někdy vyskytovaly, třeba v roce 1990 jimi onemocnělo zhruba 2400 lidí, o rok později 1000 lidí. Sama WHO říká, že naprostá většina úmrtí po spalničkách (více než 95 %) připadá na rozvojové země s nejnižšími příjmy na hlavu a nedostatečnou lékařskou infrastrukturou. V celé Evropě na ně loni zemřelo 40 lidí - a to zejména s vážným onemocněním, např. narušenou imunitou. Nebo jako v rumunských romských osadách, kde bylo hodně nakažených a úmrtí víc: mnohé děti tu trpí podvýživou, není zde ani tekoucí pitná voda. Neříkám, že je skvělé mít spalničky, říkám jen, že je třeba o nich mluvit racionálně a situaci řešit se všemi aspekty.

A proč někteří rodiče nechtějí očkovat zároveň proti zarděnkám a příušnicím?

Mnoho rodičů se na nás obrací s dotazem, zda je k dispozici jiné, samostatné očkování proti spalničkám než jen v kombinaci se zarděnkami a příušnicemi. Není; tahle možnost v Česku skončila kolem roku 2000, kdy monovakcíny zmizely z trhu. Když stát povinně plošně očkuje vakcínou proti třem nemocem najednou, tedy tzv. MMR vakcínou, odebírá ročně okolo 200 tisíc dávek, to znemožní konkurenci. Firma, která vyrábí monovakcínu na spalničky, z malého objemu prodeje vakcínu neudrží na trhu, i když by o ni mělo zájem několik tisíc lidí. Bohužel se k nim tak kvůli striktně nastavenému povinnému kalendáři nedostane. Mluvila jsem o tom s náměstkem ministra zdravotnictví Romanem Prymulou - jeho odpověď byla, že vakcína proti třem nemocem je stejně bezpečná jako vakcína pouze proti spalničkám. To je ovšem tvrzení bez opory, žádnou srovnávací studii těchto vakcín nepředložil. Podle mého názoru jsou naopak živé viry třech infekčních onemocnění najednou něco jiného než živá vakcína proti jednomu nemocnění. Malé dítě si musí vytvořit protilátky proti všem třem nemocem najednou…

Podle vás trojvakcína vůbec nemá smysl?

Každopádně ani zarděnky, ani příušnice nejsou závažná onemocnění. Očkovat proti zarděnkám se začalo z důvodu rizika pro těhotné: když jimi žena onemocní v prvním trimestru těhotenství, může být plod vážně poškozen. Důvod očkování proti příušnicím pak bylo zvýšené riziko pro dospívající a dospělé muže, kdy onemocnění může provázet zánět varlete, a důsledkem může být vzácně neplodnost. Původně se proti příušnicím a zarděnkám očkovali jen kluci nebo holky před pubertou v případě, že dané onemocnění dosud neprodělali.

Říkala jste, že nejčastěji se spalničkami nakazí dospělí, kteří tuhle nemoc neprodělali, ale byli proti ní v dětství očkovaní. Proč tedy stát neapeluje na tyto dospělé, aby se dali znovu očkovat?

Je to jedna z možností, očkují se třeba zdravotníci, kteří se se spalničkami setkají. Ale o plošném očkování dospělé populace se nikdy nehovořilo. Odhaduji, že by bylo velmi komplikované nařizovat dospělým, povinné přeočkování, a těžko by se to i kontrolovalo. U dětí je to snazší, chodí na preventivní prohlídky a pediatři o nich mají přehled.

Argumentuje se nutností 95, někdy i 97procentní proočkovanosti na spalničky, aby byl zaručen efekt kolektivní imunity.V Česku je proti spalničkám očkováno kolem 90 procent dětí, je to hodně, nebo málo?

Hranici 95 nebo dokonce 97 procent považuji za velmi vysokou metu. Je třeba říci, že zdaleka nejčastější důvod, proč rodiče odmítají nebo odkládají očkování dítěte, je jeho neuspokojivý zdravotní stav. A dětí, které mají chronická onemocnění či zdravotní problémy, je určitě víc než 3 nebo 5 procent. Vychází mi z toho, že některé děti jsou očkované bez ohledu na zdravotní stav - v tom vidím největší problém.

Ti, kdo mají k očkování výhrady, říkají, že v debatě se málokdy zmiňuje, že vakcíny mají i nežádoucí účinky.

Nechci dělat z očkování něco nebezpečného, ale je třeba brát v úvahu, že rizika existují - a porovnávat případná rizika nemoci a možná rizika očkování. Neočkovat zbytečně, tedy když riziko možného nežádoucího účinku převýší rizikovost případného onemocnění. Zářným příkladem je v Česku povinné očkování novorozenců proti žloutence B – nemoci, kterou se dítě prakticky nemůže nakazit, přenáší se pohlavním stykem a krví. I kdyby rizikovost takové vakcíny byla 0,001 procenta, pořád je rizikovější než to, že se malé dítě žloutenkou nakazí. Samozřejmě vyjma rizikové skupiny, ale to jsou často podchycené a málo početné skupiny dětí. Proto je zavádějící bavit se o očkování obecně, je třeba bavit se o jednotlivých očkováních proti konkrétním nemocem a hledat optimální řešení; ptát se proč lidé některé očkování nechtějí, jaké jsou jejich důvody. A vycházet jim naproti, ne utahovat šrouby.

Ministerstvo zdravotnictví připravilo zákon o náhradě újmy způsobené očkováním, podle kterého se budou odškodňovat děti, které mají zdravotní problémy po povinném očkování. Reagovalo tak na doporučení Ústavního soudu z roku 2015. Je tato norma dobrá?

Ministerstvo tento zákon slibovalo od roku 2015, jeho paragrafové znění zveřejnilo loni na podzim. Rozalio bylo přizváno k jeho připomínkování, zákon byl sepsán nekvalitně, měli jsme celkem 26 připomínek a velkou část z nich ministerstvo přijalo; zákon se tak významně proměnil. Ministerstvo nechtělo ze  zásadních připomínek přijmout dvě. Odškodňovat i v případě úmrtí po očkování a zavést retroaktivitu zákona - tedy že by se po nabytí platnosti mohli o odškodnění hlásit i ti, již byli poškozeni dříve, než zákon vešel v platnost, a jejich újma dosud přetrvává. Retroaktivita není běžná, proto jsme po poradě s právníky navrhli jednoduché řešení, aby trvala jen rok; po tu dobu by se dříve poškození mohli hlásit.

Kolik dětí umře po očkování?

V českých statistikách z posledních let úmrtí po očkování nefiguruje. Podle statistik docházelo k úmrtí dětí způsobené očkováním naposledy po očkování proti tuberkulóze, které bylo zrušeno před osmi lety; umřelo tehdy úhrnem jedenáct dětí. Byly to děti s poškozenou imunitou, očkovalo se v prvních dnech života, kdy se jejich problém ještě nestačil projevit. Asi před čtyřmi lety zemřelo dítě čtyři hodiny po aplikaci vakcíny, ale oficiální vyjádření bylo, že úmrtí nenastalo vinou očkování. V tom se Česko liší například od USA, kde úmrtí tak krátce po očkování ve statistikách figurují a odškodňují se.

A proč ministerstvu odškodnění za smrt vadilo?

Náměstek pro legislativu Radek Policar uváděl, že smyslem odškodnění je pomoc žijícím obětem, usnadnit život poškozeným, pokrýt péči, zdravotní pomůcky i společenskou újmu, ale po úmrtí není komu pomoci. Musím ocenit, že ministerstvo názor změnilo, odškodňovat se bude nejen zdravotní újma způsobená povinným očkováním, ale i úmrtí v jeho důsledku.

Kolik je dětí, které mají zdravotní problémy způsobené očkováním?

V tom se s ministerstvem rozcházíme. Úřad uvádí, že se jedná zhruba o pět závažných případů ročně. My se i díky kontaktu s rodiči domníváme, že je jich mnohem víc. Nejde jen o trvalá poškození, ale i o zhoršení zdravotního stavu na několik měsíců nebo let, kdy dítě potřebuje intenzivní péči. Uvedu-li, že závažných případů jsou desítky ročně, jsem mírná. S tímto odhadem ostatně korespondují i čísla Státního ústavu pro kontrolu léčiv, který eviduje ročně 800 až 900 závažných nežádoucích účinků po očkování. Všechny tyto případy by jistě nebyly na odškodnění, ale jejich celkem vysoký počet svědčí o tom, že odškodnění se ročně bude týkat více dětí než ministerstvem zmiňovaných pěti.

A jak se bude při odškodnění rozlišovat, že za problémy právě může očkování?

Musím ocenit, že i tento zásadní aspekt ministerstvo pojalo tak, jak je ve vyspělých zemích obvyklé. Nezkoumá se přímá souvislost s očkováním, ta se téměř nedá dokázat, ale především časová souvislost. Na odškodnění by měl mít tedy nárok ten, komu nastal zdravotní problém, kterým dosud netrpěl, a nastal v určité době po očkování. Než bylo známo paragrafové znění, obávali jsme se, že poškození budou muset dokazovat přímou souvislost s očkováním. Naštěstí byl zvolen rozumný přístup. Vezměte si příklad: dítě, kterému se po očkování objeví epilepsie. Časté vysvětlení je, že dispozice k epilepsii u něj byla už před očkováním - ovšem nelze s jistotou vědět, zda by se objevila i bez očkování, případně v jakém věku, a zda by záchvaty byly stejně časté a silné.

S jakými zdravotními problémy po očkování se nejčastěji setkáváte?

Buď se jedná o problémy imunitního systému alergie, ekzémy, různá autoimunitní onemocnění, nebo o neurologické problémy.

Ministr Adam Vojtěch se tedy k následkům očkování staví osvíceně?

Vypadá to nadějně, ale nyní to ještě nelze dobře odhadovat. Zásadní norma - prováděcí předpis k zákonu - není hotová, není jasné, jaká poškození se budou odškodňovat, zda výčet bude široký a půjde vstříc poškozeným, nebo se uzná jen málo nežádoucích reakcí. Další otázkou je, jak přistupovat k neočekávaným nežádoucím účinkům, tedy dosud nepopsaným. Bylo by dobré, kdyby tyto sporné případy posuzoval nezávislý arbitr. Každopádně už je ale politická shoda, že oběti povinného očkování se mají odškodňovat, mimo jiné i proto, že to může důvěru v očkování zvýšit. Můj názor je, že odškodnění napraví současnou situaci do spravedlivého stavu vůči jiným poškozeným a bude to vnímáno pozitivně. Každopádně na zvýšení důvěry v očkování bude potřeba mnoho úprav systému ku prospěchu dětí i dospělých - namísto volby nejjednoduššího striktního kalendáře.