Unabomber připomíná, že terorismus může přijít i zevnitř a bez náboženství

James R. Fitzgerald je bývalý agent FBI. Věnoval se především analýze chování zločinců a právě profilování ho přivedlo na vrchol kariéry. V devadesátých letech podle jeho profilu odhalili sériového vraha Theodora Kaczynského známého jako Unabombera. Muže, který v rámci „boje proti technickému pokroku“ rozesílal po USA podomácku zhotovené bomby, které dohromady zabily tři osoby a 23 dalších zranily.  Fitzgerald případ popsal ve svých memoárech Cesta do centra mysli a podílel se i na loňském seriálu Manhunt: Unabomber. „Rozumím jeho myšlence a chápu, z čeho vychází. Vím, že byl zlomený a vznětlivý, což ho dovedlo k posílání bomb do schránek náhodných lidí. Ale nesouzním s ním - jak to v seriálu možná vypadá,“ říká Fitzgerald v rozhovoru, který vznikl při jeho návštěvě Dánska.

V FBI jste pracoval jako profilovač, co všechno tahle práce obnáší?

Znamená to, že když se ke mně dostane složka s případem, pokusím se vysledovat, co je pro daného zločince důležité a proč to dělá. Například pokud bije ženy, možná má problémy se vztahy nebo si nikdy nerozuměl s matkou. A podobně.  Profilování samozřejmě není o ukázání prstem na konkrétního jedince; je to cesta, jak vyloučit lidi, kteří mohou být podezřelí, ale daný čin by nikdy neudělali, protože to v nich není. Musel jsem se prostě naučit během vyšetřování dostat do mysli dotyčného, přemýšlet o tom, proč to udělal a co bude dělat dál.

Jaké to je, dostat se do mysli zločince?

Je to těžké,  zvenčí jsme schopni vidět jen to, co udělal. Ale nelze říct, že ho známe. Mnoho nebezpečných lidí jsou navíc psychopati nebo sociopati a manipulují s ostatními; tam můžeme vskutku jen dovozovat, jak se cítí. Pak jsou ovšem lidé, kteří nejsou psychicky postiženi - jako například právě Ted Kaczynski. A tam víme, že to, co dělají, dělají proto, že jsou smutní, nebo mají zlost.

Když vytvoříte jejich profil, dokážou vás pak násilníci po dopadení překvapit?

Rozhodně to není tak, že by někdo z nich něco dalšího udělal, a já si pak říkal: No, to jsem čekal, to bylo přece jasné. Překvapit dokážou. Minimálně svým příběhem nebo tím, co se svým životem leckdy udělají a jak se promění.

Jaký má mít profilovač přístup k podezřelému, nebo dokonce už k usvědčenému pachateli?

Má mít respekt. Protože se vždycky můžeme zmýlit a omylem ukázat na někoho jiného. To se sice trénovaným profilovačům už moc nestává, ale co kdyby? I kdyby to byl nejhorší kriminálník, musím k němu přistupovat jako k sobě rovnému. Nejde přijít a říct „ty nicko, teď shniješ ve vězení“ - jako to často vidíme ve filmech.

Filmy a seriály o profilovačích jsou každopádně čím dál oblíbenější. Možná proto, že diváky v nejistých časech ujišťují, že se vše dá nakonec odhalit. Nakolik jsou ale reálné?

Já například spolupracuji i na seriálu Myšlenky zločince. Tam je ze 70 procent vše zachyceno tak, jak to chodí ve skutečnosti. Ale samozřejmě to pak nejsou sami profilovači, kdo se také ženou do akce; nebo aspoň většinou ne. Velký podíl jejich práce také tvoří dokumentace k případu, což v seriálu vidět není; asi bylo nudné sledovat, jak agent Aaron Hotchner 20 minut něco sepisuje. No a musím taky přiznat, že většina případů se nedá uzavřít za víkend, jak to Myšlenky zločince často ukazují. Ale způsob, jakým tu hrdinové vytvářejí profily, je pravdivý.

Je přesný postup, jak udělat profil?

Jsou tu samozřejmě určité metody. Například je dobré hned  jet přímo na místo činu a prohlédnout si ho včetně okolí, vyzpovídat nejen všechny svědky, ale i policisty. Policisté jsou důležití především proto, že vám dovedou říct, jestli se někdy něco podobného stalo; podle toho se dá poznat, jestli to byla první věc, kterou zločinec udělal, nebo jestli se předtím zaměřoval třeba na menší zločiny a nyní vývoj eskaloval v něco většího. Takoví lidé jsou obzvlášť nebezpeční.

Je nějaký případ, který vám dodnes nedá spát?

Ano, v roce 1998 mi během bankovního přepadení zemřel kamarád. Jeho vražda se stále nevysvětlila a vrah tedy stále běhá na svobodě. Je to pro mě velmi frustrující, ale nedokázali jsme ho najít. Plánuji tento případ popsat do své čtvrté knihy a budu doufat, že vraha někdo najde. I když je to asi možná nepravděpodobné.

Kaczynského usvědčila především forenzní lingvistika. Jak se tento obor používá v FBI dnes?

Dřív nebyla běžná, ale dnes už ji mnoho profilovačů studuje; víme, že i každý násilník musí komunikovat. Tímto způsobem tedy zkoumáme jak - a pomáhá nám to zjistit, kdo dotyčný je. Zatímco podle místa činu se dají poznat emoce, které dotyčný prožívá, když se mi dostane do ruky zpráva, kterou nám poslal, dokážu analyzovat, jaké má vzdělání, co nám chce říct a podle dialektu i to, odkud je, nebo kolik mu asi je let. Celý profil je tak přesnější.

Co usvědčilo Unabombera z autorství dopisů a manifestu?

Kazcynski chtěl zamaskovat, že je vlastně velmi inteligentní, proto ho dlouho považovali za nějakého mechanika. Když se nám dostal pod ruku jeho manifest, prvních pár stránek bylo plných úprav, jaké jsou vlastní třeba studentům PhD. Jeho úpravy byly velmi důsledné, text by dával smysl i bez nich, ale on byl detailista: chtěl, abychom ho brali opravdu vážně, takže doladil i ty nejdrobnější věci. Tím nám dal o sobě vědět právě to, že je inteligentní, protože dokáže vytvořit i takhle náročné texty angličtinou na vysoké úrovni.

Jak dlouho trvalo, než jste Kaczynského našli?

Svůj manifest vydal v září 1995, seběhla se kolem toho do té doby největší akce v historii FBI. Zapojilo se více než 100 agentů, podle indicií jsme věřili, že Unabomber musí být ze San Francisca. Části manifestu byly zveřejněny a týden poté z nich švagrová Teda Kazcynského poznala – o industriální revoluci, již v manifestu rozebírá, si dopisoval se svým bratrem. Ale protože se báli ho udat, nejdříve si najali soukromého vyšetřovatele, který se měl pokusit zjistit, jestli je to skutečně on. Tento vyšetřovatel nám později předal dopisy ze začátku 70. let, podle kterých byla 60% šance, že jde o hledaného atentátníka. V únoru 1996 nám pak ještě poslali esej, podle které jsem poznal, že skutečně jde o Unabombera. V tu chvíli jsme už potřebovali od soudu jen povolení, že můžeme prohledat jeho chatu. Podařilo se nám ho získat za dva měsíce, takže jsme tam v dubnu 1996 jeli. Poté už byl zadržen.

Ze seriálu to skoro vypadá, že si s Kaczynským rozumíte…

Rozumím jeho myšlence a chápu, z čeho vychází. Vím, že byl zlomený a vznětlivý, což ho dovedlo k posílání bomb do schránek náhodných lidí. Když jsme ho dopadli a já si procházel chatu, ve které bydlel, myslím, že jsem o něm věděl tolik, kolik toho o sobě věděl on sám. Ale nesouzním s ním - jak to v seriálu možná vypadá.

Jaké pak bylo ho potkat?

Na rozdíl od seriálu jsem s ním nikdy nemluvil a nesnažil se ho přesvědčit, aby se k bombám přiznal. Nechtěl s nikým mluvit a my jsme ho nechali. Viděl jsem se s ním jen jednou, během soudu. Když řekl, že se ke všemu přiznává. Až když ho odváděli pryč, tak na mě někdo zakřičel „Hej Fitzi!“ - a já na jeho výrazu poznal, že ví, kdo jsem. Protože na všech dokumentech o jeho chování se objevilo moje jméno. Zastavil se a zíral na mě. V obličeji měl takový mrazivý výraz. Směsici naštvání, bezmoci a zmatení. Skoro jako by si říkal: Tak tohle je teda ten chlápek, který mě usvědčil na základě toho, jak jsem psal. Viděl jsem, že je na mě naštvaný stejně, jako byl naštvaný na celý svět. Opětoval jsem jeho pohled a snažil jsem se vyhýbat emocím, ale nakonec jsem na něj kývnul, jako že ano, že jsem to vážně já. Pak odešel a to je vlastně všechno.

Co říkaly oběti útoků Unabombera na to, že ho odhalil právě váš profil?

Konec devadesátých let byl čas, kdy si každý specialista myslel, že je to právě jeho obor, který odhalí vraha. A byly nás mraky. Já měl profily, jiní měli data a doufali, že jim pomůže počítač - a další měli něco jiného. Samozřejmě jsem obdržel děkovné dopisy, ale taky dopisy lidí, kteří obdivovali ideologii stojící za Unabomberem a kteří mě tudíž nemusejí.

Na rozdíl od ostatních sériových vrahů Kaczynski odsouzený na doživotí nedostal přezdívku od médií, ale přímo od FBI. Jak se to stalo?

Případy jeho bomb se vyšetřovaly 17 let, byť nějaký čas trvalo, než se dostaly na stůl FBI a vyšlo najevo, že nejde o klukoviny, ale někdo byl vážně zraněn. Pak byl navíc chvíli klid, než vybouchlo několik bomb najednou. Agentura má většinou pro svoje případy trojčíselný kód, ale protože se kauza řešila tak dlouho, založili jsme speciální jednotku - a ta musela mít jméno. Nejdřív se mu přezdívalo skládkový útočník, protože to vypadalo, že veškerý jeho materiál pocházel ze skládek, ale to bylo moc dlouhé. Pak jsme si uvědomili, že mezi prvními jeho terči byly univerzity a aerolinky. Tak se jméno podle nich zkrátilo, a tak vznikl Unabomber.

Nelichotilo Kaczynskému, že dostal přezdívku přímo od FBI?

Není tím typem zločince, který by si na těchto věcech zakládal; pořád se podepisoval FK. Asi mu to nevadilo, ale asi jsme v něm tou přezdívkou ani nic nepodpořili.

Dá se to samé říct o filmech a seriálech, ve kterých se objevilo jeho jméno?

O Unabomberovi asi ano. Stará se jen o svou ideologii a o to, kam spějeme jako společnost. Jsou ale zločinci, kteří se cítí být lepšími právě proto, že se o nich točí filmy. Říkal jsem režisérovi seriálu Manhunt: Unabomber, že pokud máme o Kaczynském točit, pojďme to udělat tak, aby vše bylo co nejblíže skutečnosti - a tak, aby ho to nijak nevyzdvihovalo. A to se nám - myslím - povedlo. To ale nemění nic na tom, že není dobré točit filmy o zločincích; mnohdy jim to prospívá. Stejně tak se během vyšetřování snažíme odradit média, aby vymýšlela zločincům přezdívky, protože jim to často dává větší moc. Někdy se tomu ale nevyhneme - a podle toho pak musíme zacházet se svědky a podezřelými.

Například?

Například v New Yorku řádil násilník, který se vloupával do vysokoposchoďových budov oknem a znásilňoval ženy. A protože to většinou bylo třetí nebo čtvrté patro, média mu začala říkat Spiderman-znásilňovač. Během vyšetřování jsme tak vysvětlovali členům policejní jednotky, že tuto přezdívku nesmí před oběťmi zmínit, protože je nepřijatelné, aby si myslely, že jim ublížil nějaký hrdina.

Během druhé poloviny dvacátého století se o sériových vrazích často mluvilo. Proč už o takových případech tolik neslýcháme?

Kriminalita v USA se hodně  snížila, což platí i pro sériové násilníky. A krom toho nyní policie používá program, který tu dřív nebyl. Je to databáze, kde se dají najít různé zločiny a jejich specifika. Sérioví vrazi a další zločinci se většinou opakují, dokud je někdo nechytne. Stačí, že se nějaký zločin stal třeba jen dvakrát a ty činy jsou si podobné – a hned vyskočí na radaru FBI, která vše začne řešit. Tím se celý proces urychlí. A používáme i další nástroje, které násilníka odhalí rychleji. Samozřejmě tu jsou pořád i tací, kteří jsou dostatečně chytří a umí se držet ve stínu. S takovými zločinci je to na delší běh. Teď však máme místo sériových vrahů spíš problémy s masovými střelci.

Proč je tedy dobré o Unabomberovi mluvit zrovna teď?

Byl to jeden z nejzapeklitějších případů v USA. Když dnes slyšíme o bombovém útoku, většinou se jedná o teroristické útoky lidí zvenčí, ISIS a podobně. Je ale dobré si připomínat, že muži, kteří nás chtějí takhle zastrašit, můžou existovat i v rámci našich hranic a že je k tomu nemusí hnát jen náboženství. Možná proto je Unabomber stále aktuální.