Proč pořád zpochybňujete paní Benešovou?

Andrej Babiš se od svých premiérských předchůdců v jedné věci výrazně liší: jako majitel celostátních médií je v pokušení vybírat si z fronty čekatelů na rozhovor přednostně své vlastní novináře. Nad nimi má kontrolu, jdou mu v otázkách víc na ruku a protekční přístup do vládní kuchyně mohou pro Babiše zpeněžit. Premiér se smyslem pro fér prostředí by se neuzavíral ani před konkurenčními novináři, jakkoliv mohou být jejich otázky nepříjemné, jenže právě to se děje. Řada privátních webů, novin a časopisů (včetně Respektu) dnes čeká na rozhovor s premiérem své země marně.

Za téhle situace roste význam veřejnoprávních kanálů, které jsou mnohdy jedinou zárukou, že Babiš důležité otázky dostane bez nemístného jemnocitu. Směrem k České televizi a Českému rozhlasu se tak vytváří očekávání, jak tuhle nezastupitelnou roli zvládnou, ale s tím si musí umět poradit. Schopné sebevědomé novináře na to mají. Česká televize je dokonce nedávno soustředila do jednoho silného týmu vyrábějícího dva hlavní zpravodajské pořady – Události a Události, komentáře. V úterý večer, kdy byl do Událostí, komentářů pozván právě Andrej Babiš, se ovšem koncept silného týmu sesypal.

Babiš je při rozhovoru silný soupeř, zvlášť v přímém televizním přenosu: neodpovídá na otázku, lituje se, úplně odbíhá od tématu, vrší stokrát omleté fráze, utápí debatu v málo souvisejících detailech. Obecně platí, že novináři se ho nemají snažit “porazit” - nemusí ho nutně přivést do úzkých, kdy nebude vědět, co říct. Musí však být schopni jít do střetu, být dobře připraveni, umět nadhodit detail, v němž se ukáže Babišova podstata. Musí mít jasno, co chtějí slyšet, umět improvizovat a reagovat na podpásovky.

Je proto záhadou, proč byl úterní rozhovor s rozjetým Babišem svěřen novinářsky zjevně nejslabší člence týmu Událostí, komentářů Marcele Augustové, zatímco výrazně zkušenější Michal Kubal stál vedle a díval se.

Augustová dělala skoro všechno špatně. Babiš dominoval a říkal si, co chce. Protestoval, že přišel kvůli jiným otázkám, a Augustová mu je rezignovaně slíbila, čímž stvrdila podřízenou pozici. Na Babišovo zafňukání, že se tu od revoluce snad nikdy nic neřešilo tolik jako Čapí hnízdo, přišla komická námitka redaktorky, že to přece není pravda.

“Proč tady každý večer zpochybňujete paní Benešovou?” zlobil se Babiš. “Tak pojďme k Evropské unii,” nabídla mu Augustová, aniž pak uměla v evropských tématech oponovat, prokázat znalost, ohradit se proti Babišovým lžím typu “Evropská komise nám diktuje” nebo upozornit na taktiku, kdy Babiš i pátý rok u moci každý problém svádí na předchozí vlády. Ne že by tím premiér uznal chybu, ale dostane tak najevo, že si nebude říkat, co chce.

Jistě není fér podceňovat, pod jakým tlakem nepřátelsky naladěných politiků novináři z veřejnoprávních platforem jsou. Jejich kolegové ze soukromých médií si to obvykle neumí představit. Jenže tlak tu je i z druhé strany, tedy od koncesionářů, kteří očekávají, že rozpínavý Babiš se alespoň s novináři dostane do přísného, nesmlouvavého a nebojácného prostředí a bude muset odpovídat na nepříjemné konkrétní otázky (nota bene v čase, kdy na ulici probíhají masové protesty). A nikoliv dostávat pobídky k dlouhým monologům začínajícím slovy “Jak byste okomentoval…”.

Pokud tohle nebude veřejnoprávní televize umět, ztratí v reálném boji o svoji nezávislou existenci toho nejsilnějšího spojence, jakého má: občany a voliče.