Porovnávání rodičů je hloupost, říká propagátorka cochemského rozvodového modelu

Rozpad rodiny je podle psychologů jedním z nejvážnějších traumat, které dítě vůbec může prožít. Jak zabránit, aby děti nevycházely z rozvodů s psychickými a zdravotními potížemi? Řešením může být tzv. cochemský model, který se ze zahraničí postupně dostává i mezi české soudce. „Děti by neměly vycházet z rozvodů pošramocené, když jsou tu možnosti, jak tomu zabránit,“ říká Markéta Nováková, česká propagátorka Cochemu. Text o tomto modelu a o tom, jak ho začínají používat čeští soudci, najdete v aktuálním vydání Respektu pod titulkem Krásný nový rozvod. Následující rozhovor je doplněním a pozvánkou.

 Co je podstatou cochemského modelu?

Skutečná péče rodičů. Je to původně německý systém, který umí s rodiči pracovat poměrně rychle, efektivně a má trvalý výsledek. Nejdůležitějším bodem je návrat rozhodnutí o dítěti do rukou jeho rodičů, nikoliv soudce. Není správné, aby soud rozhodoval o budoucnosti dětí, nejlepšími experty na své děti jsou sami rodiče.

Jak vznikl?

Cochemský model vznikl dobrovolně, z potřeb společnosti. Úplně na začátku za vším stojí psycholožka, která byla zároveň soudní znalkyní v rozvodových řízeních. Stěžovala si, že se k ní rozvádějící páry dostávají už v takovém stavu, kdy s nimi nelze rozumně komunikovat, a rozhodla se to změnit. Uspořádala konferenci, kde se sešly všechny zainteresované strany a společně mluvily o předsudcích, které o sobě měly navzájem – například že advokáti právní spory naschvál prodlužují kvůli finanční odměně nebo že jsou soudci nečinní a nechtějí komunikovat. Nakonec dospěli k jednomu společnému zájmu, a tím je ochrana dítěte.

A vy jste se o něm dozvěděla jak?

Úplnou náhodou. Bývalý kolega se rozváděl a nedohodli se na střídavé péči. Svěřoval se mi, že se cítí jako otec velmi znevýhodněný a chystá se najít lepší řešení. Po dlouhém hledání si přečetl něco o cochemské praxi a řekl si, že by to mohla být správná cesta. Rozhodl se, že vytvoří webové stránky se základními informacemi, a protože potřeboval pomoc, obrátil se i na mě. Naší původní ideou bylo jen informovat o cochemském modelu na internetu. Ale abych zjistila další informace, zavolala jsem hlavnímu německému propagátorovi této praxe, kterého jsem si vygooglovala. Poradil mi několik lidí, na které jsem se obrátila. A všechno přerostlo v iniciativu, o které se tu bavíme.

Vše je v tomhle modelu založeno na dobrovolné dohodě?

Na začátku je vyvíjen určitý tlak, kdy se rodičům dává najevo, že oni budou ti, kdo nakonec o svém dítěti rozhodnou - a nikdo jiný to za ně neudělá.

A vítají to rodiče?

Z počátku ne. Je pro ně trochu šok, že na ně někdo klade takhle velkou zodpovědnost. Nebyli zvyklí, aby k nim přišel soudce a říkal jim, ať se umravní, že mají myslet na potřeby dítěte. Zpětně to ale nakonec vítají.  Zvlášť, když se jedna strana nechce příliš domlouvat, a existuje tu ,,třetí“ nestranná osoba, která vytvoří klima pro obnovení komunikace.

A co když tento aktivní přístup chybí?

To je právě problém současného systému, který nedokáže vzbudit u rodičů dostatečný zájem o domluvu.

A to cochemský model umí.

Ano, od začátku soudce na rodiče apeluje, že bude přihlížet i k jejich snaze se domluvit – jestli jsou ochotni jít do poradny, jestli chtějí vůbec komunikovat. Do určité doby mají rodiče návštěvu poradny pouze doporučenou, ale soudce může přijít a nařídit jim návštěvu povinně, protože ani z jedné strany viditelně není vůle domluvit.

Na svých stránkách píšete, že i když se dva lidé rozešli jako partneři, neměli by se rozejít jako rodiči. Jde to vůbec?

Vlastně ano, sejmete z nich obrovské břímě, protože už v této rodině nemusí plnit partnerskou roli. Do budoucna budou řešit pouze roli rodičovskou. I když to předtím nemuseli bravurně zvládat, mají mnohem více času naučit se být správným rodičem na základě konzultací s poradci, s druhým rodičem i dalšími zainteresovanými subjekty.

Co se považuje za konečný úspěch?

Když rodiče uzavřou dohodu, kterou vypracovali a nebyli do ní dotlačeni. A když ji vnímají jako rámec, ve kterém se budou pohybovat. Chceme ukázat, že rozvod nemusí být jen kydání špíny.

Co si vůbec myslíte o střídavé péči?

Jestli rodiče rozvod “zvládli”, pak může dítě zvládat i střídavou péči. Ale osobně jsem proti tomu, aby dítě muselo střídat školy. Rodiče nesou zodpovědnost za rozpad rodiny a přizpůsobovat by se měli především oni, ne dítě. Dítě nemá být objektem; nelze ho rozkouskovat a “spravedlivě” rozdělit

Jaký je tedy ideální model „rodiny po rozvodu“?

To je jedna z nejtěžších otázek vůbec. Po rozvodu nic není ideální. Ideálně by totiž měly být vyváženy potřeby a přání nejméně tří stran (matka, otec, dítě), což je velmi nesnadný úkol. A vyžaduje práci se všemi třemi, aby nově zvolené, nastavené, rozhodnuté, dokázali přijmout a sžít se s tím. Pro dítě je nejdůležitější emoční stabilita, možnost mít nadále rád oba rodiče, aniž se to setká s nelibostí nebo odmítnutím jednoho z nich. Dítě potřebuje vidět své rodiče šťastné a aspoň na krátké okamžiky vidět je spolu, aniž by to znamenalo nepříjemnost a konfliktní stav. Pokud dítě tohle má, zvládne téměř cokoliv. Není důležitá model a forma, ale jeho podstata, která zajistí pevné vazby mezi dítětem a každým z rodičů - a slušný a korektní vztah mezi rodiči.

Co brání modelu v rozšíření u nás?

Nedokázali jsme přehodnotit tradiční nazírání na rozpad rodiny. Pořád se dostatečně neřeší otázka, co pro dítě rozpad rodiny znamená. Rodiče se zaobírají spíše tím, kdo z nich ,,vyhraje“ – ať už je výhrou cokoliv.  O zájem dítěte se bohužel většinou nejedná. I když profese, které se rozvodového řízení účastní, nedělají vyloženě nic špatně, nefunguje mezi nimi koordinace. Každý je tu sám za sebe; i když by jim to ušetřilo hodně času, nespolupracují. Je například nepředstavitelné, aby pracovnice OSPOD (orgánu sociálně-právní ochrany dětí, pozn. redakce) konzultovala případ se soudcem. A ne proto, že je to nemožné. Jsou to předsudky, ze kterých se nedokážeme dostat. A nezáleží na tom, zda jsou pravdivé.

Co jsou ty největší slabiny českého systému?

Český systém neumí zapojit druhého rodiče – toho, který rozvod neinicioval. Dalším problémem je fakt, že přes devadesát procent dětí jde do výlučné péče matky a není k tomu vždy důvod. A jakmile otec uslyší výlučná péče matky, automaticky se osype. Jako největší slabinu vnímán neschopnost českých soudů řešit spory, kde se rodiče ,,zaseknou“ a nejsou ochotní cokoliv řešit. Všichni víme, kam až to může zajít. Přesto s rodiči na rovinu jedná málokdo  - jen kvůli tomu, že to nemusí být příjemné.

V rozvodových řízeních soudce rozhoduje s odůvodněním, že jeden z rodičů je způsobilejší k péči o dítě. Jak na tohle nahlížíte?

Porovnávání rodičů je hloupost. Z rozvodu vždy vychází matka a otec, nikoliv hybridní osobnosti, které naplňuji mateřskou a otcovskou roli najednou. A pro dítě je takové vnímání světa velmi nezdravé, protože potřebuje jak obraz matky, tak otce. Takto nastaveným systémem nutíme rodiče, aby dokazovali, že jsou lepší než ten druhý. A tím ještě celý spor vyhrocujeme.

A na tyto problémy je cochemský systém odpovědí…

Ano. Cochemský model je založený na nejen rychlé deeskalaci sporu, ale také na propracované koordinaci. Jednotlivé profese nemusí obsáhnout všechny schopnosti, ale naopak se nejintenzivněji věnují částem, na které se specializují, a získané informace poskytují dalším. Hlavní prioritou je zachování obou rodičů v životě dítěte v co nejpodobnějším poměru. A rodiče potřebují pocit důvěry a přesvědčení, že rodičovskou roli zvládnou – nikdo nechce být za toho špatného či ,,méně způsobilého“.

Trochu to působí, že Cochem dokáže vyřešit všechny bouřlivé rozvody.

Úplně všechny ne, ale naprostou většinu ano. Okolo osmdesáti procent případů se podaří dovést ke zdárnému konci. Nejde to, pokud se u jednoho z rodičů vyskytují abnormity v chování, patologické jevy či násilné chování. Soudní znalec v těchto případech konstatuje narušenou rodičovskou kompetenci, kdy by pro dítě bylo ani nežádoucí, aby bylo svěřeno do jeho péče.

Jak systém propagujete?

Snažíme se Cochem propagovat především napříč skupinami odborníků. Pořádáme semináře v Poslanecké sněmovně i v Senátu, na poslední dorazilo přes 160 účastníků. Na druhou stranu si nedělám iluze, jsou to především lidé, kteří už sami cítí, že je potřeba systém změnit. Využíváme noviny a časopisy. Ze začátku to bylo náročné, ale v posledních pár měsících se tahle praxe začíná alespoň trochu osvojovat a média jsou k nám otevřenější.

Cílíte i na zákonodárce?

Ano, to byl můj hlavní cíl – najít spojence mezi politiky.

Takže plánujete zakotvit cochemský systém v českém právu?

Já bych strašně ráda, ale vím, že to bude ještě komplikovaná cesta. Je sice pravda, že si ho někteří soudci rádi osvojí i bez zákona, jenže tady nejde o ně, ale o děti. Neměly by vycházet z rozvodů pošramocené, když jsou tu možnosti, jak tomu zabránit. A dokud to nebude stanoveno zákonem, nikdy nezaručíme všem dětem na všech soudech využívání tohohle postupu. Takže jsem ráda, že se toho chopily osobnosti z českých soudů, ale je mým konečným cílem standardizovaný postup. Dosavadními aktivitami si připravujeme půdu.

Co dál chystáte?

Od září budeme objíždět krajské úřady a společně chceme pořádat semináře, který by měly napomoct k osvojení praxe v rámci menších regionů. Následovat budou workshopy s odborníky, jak vnímají potenciál cochemského modelu. Vladimír Polák (soudce, který začal jako první tento model aplikovat a o kterém píšeme v textu Krásný nový rozvod, pozn. red.) bude v září iniciovat tzv. Ligu soudců -  sdružení soudců, kteří by tento systém chtěli praktikovat.

Kolik soudců se už zapojilo?

Desítky to prozatím nejsou, ale systém už se začíná šířit po Česku. Pomohla i Justiční akademie, se kterou jsem pořádala několik školení. Kromě pana Poláka se zapojili soudci z Mostu, z Kladna a připravují se soudy v Náchodě a v Tachově.

Takže je šance, že se cochemský model stane řešením rozvodů?

Já tomu pevně věřím. Mnozí mi říkali, že už zkoušeli vše a není to možné změnit, ale jak vidíte, jde to. Na začátku jsme nevěděli téměř nic, teď už se to děje na několika soudech. A jestli se to podařilo dotáhnout až sem, proč by to nemělo pokračovat?