Zelená témata jsou na východě Evropy součástí kulturní války

Sergey Lagodinsky má neobvyklý životní příběh. Narodil se v roce 1975 v sovětském Astrachanu do židovské rodiny německé národnosti. V roce 1993 se s rodinou přestěhoval do Německa - kancléř Helmut Kohl v té době nabídl občanství stovkám tisíc ruských Němců. Lagodinsky v novém domově studoval práva na univerzitách v Göttingenu, na Harvardu a v Berlíně, angažoval se v židovské komunitě a v politice. Koncem května byl za Zelené prvně zvolen do Evropského parlamentu.  V novém Respektu 24/2019 najdete text Tři předsedové, jeden pád o politických změnách v Německu. Následující rozhovor s Lagodinskym je jeho doplněním - a vznikl na okraji konference o budoucnosti EU, kterou v Berlíně pořádala nadace Heinricha Bölla.

Úspěch Zelených v evropských volbách do velké míry kopíruje bývalou železnou oponu, i v Německu byla vaše strana výrazně slabší na postkomunistickém Východě. Jak si tento fakt vysvětlujete?

Sám jsem vyrůstal v Sovětském svazu - a když k sobě budu upřímný, musím přiznat, že my z postkomunistického prostoru máme potíž přijmout diverzitu ve společnosti. Komunistické státy oficiálně hlásaly internacionalismus, ale ve skutečnosti bylo myšlení jednoznačně založené na národnostních většinách daných států. Po několik generací nás formoval život v takto uzavřené společnosti, to se více či méně předává na další generace a je těžké se z toho osvobodit. To je jeden důvod, tím druhým je podle mého soudu zkušenost z devadesátých let. Hodně lidí ve východním Německu zažilo nejen systémovou změnu, ale i naprostý zlom v osobních životech, například na delší čas přišli o práci a museli se naučit úplně jiné povolání. Byla to pro ně mnohdy traumatická zkušenost, kterou kompenzují tím, že odmítají jinakost lidí, kteří přišli odjinud. S argumentem, že musíme nejprve najít cestu k sobě, k vlastnímu národu.

Ani mezi ruskými Němci, kteří si přestěhováním do Německa výrazně polepšili a žijí tam už skoro třicet let, nejsou Zelení oblíbení, naopak boduje Alternativa pro Německu.

Ano, většině ruských Němců je náš program cizí. Nejsou s vývojem spokojení, odmítají další imigraci a nemá to finanční, ekonomické vysvětlení. Když na přelomu 80. a 90. let do Německa přišli ze Sovětského svazu, tak se cítili jako Němci – ale zdejší společnost je vnímala hlavně jako Rusy. Mají pocit, že se jim nedostalo uznání, nestali se součástí německého příběhu. Umím si představit, že podobně to cítí hodně východních Němců. V roce 1989 chtěli vytvořit sjednocené společné Německo, ale nakonec byli z jejich pohledu zaplaveni západoněmeckým narativem, v němž sami sebe a svoji minulost nepoznávali. To myslím - jak už jsem říkal - mnohdy kompenzují úsilím po jednotnosti národa, odmítáním cizího.

Přijde mi zajímavé, že na otázku po odlišné podpoře Zelených na obou stranách železné opony neodpovídáte ekologií, ale odkazem k migraci a diverzitě společnosti.

Protože mi toto odlišné naladění společností přijde podstatné: vysvětluje odmítání změn, nejistoty, populisty živené emoce v postkomunistických zemích. Ekologická témata se stala součástí tohoto kulturního boje. Populisté občanům vykládají, že od života odtržené městské elity vnucují obyčejným lidem řeči o klimatické změně.  Stejně tak pozoruji, že v postkomunistickém prostoru je těžké přicházet s ekologickými tématy, které jen trochu přesahují folkloristickou ochranu přírody. Třeba ochranu lesů nebo úklid veřejnost podpoří, protože se jedná o velmi konkrétní věc. Ale horší to je, když chceme řešit abstraktnější problém, třeba jak změnit společnost, hospodářství a návyky tak, abychom zastavili klimatickou změnu. Zabírá ochrana přírody jako cosi konzervativního, ale lidé nedůvěřují progresivní změně ekonomiky, energetiky, společnosti.

Neobáváte se vzhledem k těmto rozdílům, že “zelenější” politika v Berlíně a zvláště v Bruselu dále zvýší odmítání EU v postkomunistických zemích? Právě proto, že zdejší voliči budou zelené návrhy považovat za nesmyslné nebo přímo za hrozbu?

Když společnost navigujeme skrze nějakou změnu, je samozřejmě vždycky možné, že se proti tomu její část postaví, že se bude cítit opomíjena. Umění politiky spočívá ve schopnosti získat tyto lidi na svou stranu. Nemá smysl proboxovat zelené koncepty, aniž bychom občanům na západě i východě Evropy vysvětlovali jejich smysl. Byla by chyba jim je shora a bez dialogu vnucovat. Občané nesmí mít pocit, že se zelená politika dělá na jejich účet, naopak musíme vysvětlovat, že oni, jejich děti i vnuci mohou ze zelených reforem něco získat - a to i na pracovním trhu. To se myslím povedlo na západě Německa, kde voliči Zelené vnímají jako stranu, které má pozitivní odpovědi a řešení.

Jak to chcete konkrétně dělat?

Musíme třeba jasně říkat, že nikdo nechce, aby zelenou politiku platily chudší vrstvy. Část našeho úspěchu spočívá v tom, že se hodně zabýváme i sociálními tématy, chceme třeba evropskou minimální mzdu. Dále pak na ekologické reformy samozřejmě musíme myslet evropsky. Jedním z důvodů, proč je v Polsku nebo v Česku tak kritizován německý přechod k obnovitelné energii, je fakt, že to je německý národní projekt, nikoli evropský. Neřešili jsme, jaký budou mít naše kroky dopad na rozvodné sítě v sousedních státech. To nebyl správný postup, zelené reformy musí být celoevropské, jen tak mohou získat podporu.

A co když nezískají?

Je samozřejmě možné, že východní země budou vývoj blokovat nebo brzdit. Proto si myslím, že žádný rychlý zázrak nepřijde, je to setrvalá a tvrdošíjná práce. A leckdy se budeme muset ptát, co třeba polské vládě výměnou za její spolupráci nabídneme - a třeba jako důkaz naší solidarity budeme muset rezignovat na (polskou vládou tvrdě kritizovaný, pozn.red.) plynovod Nord Stream II.

Co bude zelenou prioritou v Evropském parlamentu?

Já se chci nejvíce věnovat podpoře občanské společnosti v zemích, jako jsou Polsko, Itálie a Maďarsko, kde se svobodný prostor zmenšuje. Musíme zevnitř posilovat tamní občanskou společnost.

Orbán a spol. zase budou říkat, že jsou to nevládky řízené zvenčí.

To budou beztak říkat. Přece není možné být součástí evropských obchodních a finančních toků, profitovat z nich - a současně říkat, že Brusel je něco cizího. Buď jsi členem, nebo nejsi. Klidně je na místě otázka, zda bychom neměli vytvořit evropský televizní kanál, který nebude tak nudný jako euronews a tak elitářský jako arte - a zábavně i v maďarštině nabídnout kvalitní zpravodajství. Začala soutěž ideologií, a přece nemůžeme akceptovat, že tu uvnitř EU vznikají neliberální státy.

Mluvil jste o vašich prioritách, co bude nyní prioritou Zelených?

Samozřejmě klimaticky odpovědná politika, jejímž musíme být garantem. Tedy stanovit jasné datum, od kdy v celé EU nebudou povoleny nové vozy se spalovacím motorem, zavést v Unii uhlíkovou daň. Potřebujeme celoevropský zákon o ochraně klimatu, v němž bude zcela konkrétně napsáno, v jakém roce a o kolik procent snížíme emise skleníkových plynů v daném hospodářském odvětví. Potřebujeme také daň na plasty, které zajistí šetrnější zacházení s nimi. Ale musím zdůraznit, že nejsem součástí vyjednávacího týmu, který momentálně jedná s představiteli jiných stranických frakcí v Evropském parlamentu. Máme i další priority, chceme třeba podpořit integraci EU směrem, který navrhuje Emmanuel Macron. Je ale jasné, že pokud nevyjednáme posun v otázce klimatu, byl náš volební úspěch k ničemu.