Možná nás evoluce zbaví šikovnosti a budeme jen chytrá protoplasma

V Česku ubývají řemeslníci, řemeslo má špatnou pověst a mladí se do něj nehrnou – od roku 2009 jich ubyla třetina. Málokdo dnes ví, že úspěšný český designér a spoluzakladatel studia Olgoj Chorchoj Jan Němeček je také někdejším učněm. „Člověk, který pracuje s hmatatelnými věcmi, může přirozeně používat principy ze všech řemesel,“ říká Němeček. Vede ateliér produktového designu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a míní, že u současných studentů designu a architektury je řemeslná zručnost a vztah k hmotě slabší než u předchozích generací. Tématu šikovnosti se věnuje titulní materiál nového Respektu 17/2018 s titulkem Zlaté české ručičky. Následující rotzhovor je jeho doplněním a pozvánkou ke koupi.

Absolvoval jste gymnázium, ale pak jste šel do učení na uměleckého pasíře. Co vás k tomu vedlo?

Byla to trochu znouzectnost. Nikdy jsem nechtěl dělat nic společného s uměním. Vyrůstal jsem v tom a nebylo to pro mě atraktivní. Vždycky jsem chtěl být chirurgem, líbilo se mi mimo jiné to, že chirurg operuje rukama. Proto jsem šel na gympl. Bohužel jsem ale zjistil, že nejsem úplně studijní typ, měl jsem průměr asi 3,5. Na medicínu bych se možná dostal, ale neprošel bych první dva ročníky, protože jsem se neuměl učit. Takže bylo jasné, že medicína to nebude. Táta byl sochař a některé jeho sochy byly tepané z mědi, tak vymyslel, že by se hodilo, kdybych se vyučil pasířem. To řemeslo se zkrátka hodilo do rodiny.

Jaké jste měl předpoklady? Byl jste manuálně zručný?

Ne, že bych byl nějak extra šikovný, ale od malička jsem byl s prací rukama konfrontovaný. Jeden dědeček byl nástrojář, druhý tesař, máma vedla rukodělné kroužky. Táta nebyl zas tak moc šikovný, ale uměl si činnost dopředu připravit a rozmyslet. I o tom je šikovnost, není to jen o prstech. Já taky od malička pořád něco kutil, vyráběl dárky. Vždy mě zajímala všechna řemesla. Už na gymplu jsem chodil do knihvazačské dílny dělat různé pitomosti. Jezdil jsem na koni a přičuchl i k sedlařině, opravoval jsem postroje a něco zkoušel ušít. Odmalička jsem byl také samozřejmě štukatér, protože jsem musel tátovi pomáhat s odléváním forem. Dědeček měl zabordelenou dílničku s kovem, takže vrtačku a pilku jsem znal taky. Přirozeně jsem to vtahoval, bylo to kolem mě. Uvědomil jsem si jednu věc. Člověk, který pracuje s hmatatelnými věcmi, tak přirozeně může používat principy ze všech řemesel. Při kovařině můžete uplatnit něco z knihvazačství. Řemeslné myšlení je univerzální.

Když jste se šel učit pasířem, měla řemesla špatnou pověst jako dnes?

Byl velký rozdíl mezi řemesly a uměleckými řemesly. Já jsem tam šel z gymplu, takže to bylo trošku směšné, rozdíl v úrovni tam byl. Nemyslím inteligenční, ale intelektuální. Kluci v učení měli přeci jen trochu jiné zájmy než gymnazisté - a nemyslím to pejorativně. Co se týče pověsti navenek, už tehdy, v 80. letech, byla řemesla lehce opovrhovaná. Ale zároveň se už tehdy se měl dobrý instalatér nebo řemeslník dobře. Nouze o šikovné lidi byla vždycky, jen dnes je větší, jak zručnost klesá, a všichni jsou najetí na virtualitu. Dnes mají všichni pocit, že peníze se dají vydělat jenom v právech nebo v IT, do učení se nikdo nehrne. Pro firmy je to problém. Ve sklárnách nemají lidi, nikdo tam nechce. Ale lidé na to někdy přijdou později v životě, že je to baví, a změní profesi. Kdo v patnácti ví, co chce dělat? Už dnes se některá řemesla vrací, když se zblázní nějaký intelektuál. Třeba objeví, jak se dřív dělaly sekery, naučí se to a začne je vyrábět. Nebo sedlářů je dnes hodně, v 70. letech to nikdo neuměl, protože tu nebylo ani moc koní.

Z učiliště jste pak šel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a ještě ve škole jste s Michalem Froňkem založili designérské studio Olgoj Chorchoj, které je dnes jedním z nejúspěšnějších v Česku. Pomohla vám v cestě k úspěchu nějak řemeslná zkušenost?

Jednoznačně. Kolega Michal Froněk má taky základ v řemeslu - je vyučený letecký mechanik. Vybavuji si náš úplný začátek hned po revoluci, kdy jsme ještě coby dva studenti spolu jeli na workshop do Německa do Weilu, kde sídlí designové muzeum Vitra. Jelo tam dvacet studentů výtvarných škol z celé Evropy. Bořek Šípek, náš učitel z VŠUP, tehdy dělal pro Vitru a Rolf Fehlbaum (majitel designérské firmy Vitra – pozn. red.) mu nabídl, že k nim může poslat dva lidi zadarmo. Byl tam velký stan a v něm různé ponky a nástroje. Místní architekt-designér vždy nahodil nějaké téma a studenti ho pak realizovali. My jsme s Michalem zjistili, že ostatní studenti jsou všichni úplně leví. Neuměli vzít kladivo do ruky. Byl to fakt tak strašný rozdíl.

A v čem?

Všechno by dělali na elektrických strojích, každou maličkost, i když potřebovali třeba jen uříznout kulatinu. Vem si pilku, říkali jsme jim. Dej si do ní plátek. Ale oni ho tam strčili zubama opačně. Stali se z nás okamžitě dílenští mistři a příští dva dni za námi všichni chodili s prosbou o pomoc. Rozdíl byl obrovský, hned si nás tam chtěli nechat a nabízeli nám práci v prestižním studiu, ale my pyšně řekli, že ne, že chceme podnikat v Česku. Možná to byla chyba. Mohli jsme být slavní.

Dnes jste profesorem na VŠUP. Jak se liší tvorba vašich studentů, kteří mají blízký vztah k hmotě od těch, kteří ho nemají nebo ho mají nižší?

Spousta studentů dnes dělá návrhy rovnou v počítači, což je na jednu stranu praktické pro vizualizaci modelů. Ale na druhou stranu lidé, kteří nemají řemeslnou zkušenost, ve virtuální realitě vytvářejí věci, které jsou nesmyslné, ať už konstrukčně nebo funkčně. Ztrácejí měřítko. U architektury je to dnes velký problém. Naštěstí se lidé bez schopností vnímat fyzickou realitu většinou nedostanou k realizacím. Je otázka, jestli se příští generace stanou součástí virtuální reality natolik, že ji budou schopní vnímat stejně jako dnes tu fyzickou. Dnes při práci s počítačem studentům chybí pocit měřítka, ale třeba se mozek časem adaptuje.

A v čem je tedy výhoda těch, kteří znalost hmoty mají?

Řeknu vám historku. Jezdíval jsem do Francie na workshopy, které pořádalo zmíněné designové muzeum Vitra ve spolupráci s Centre Georges Pompidou. Konaly se na jednom venkovském panství. Bral jsem s sebou kolegu architekta od nás ze studia. Od táty byl zároveň více méně vyučeným pokrývačem. Očekávalo se od nás, že jako hostující umělci něco vytvoříme a zanecháme po sobě. Chyběl tam stůl, na kterém by se dalo servírovat jídlo pro všechny. A s kolegou Danem jsme ho tedy vyrobili, byl dlouhatánský a z betonu. Když jsme ho dělali, nemuseli jsme při tom vůbec mluvit. Pracovali jsme spolu jako jedna bytost. Myšlení bylo spojené, aby práce byla racionální a bezpečná. To se mi strašně líbilo.

Hodí se ta znalost i při zakázkách?

Ano. Dělali jsme třeba jednou dům u Zlína, kde byl tenhle kolega hlavní architekt. Dělali jsme tam střechu, která byla pokrytý plechem. Byla radost sledovat Dana, jakým oponentem a zároveň partnerem byl dodavateli plechu. Mohli spolu mluvit o nejmenších detailech, čehož bych já nebyl schopný. Ale Dan řemeslo a materiály znal. Takže se mohl s dodavatelem domluvit tak, aby to dopadlo, jak chtěl - ale aby zároveň byli řemeslníci schopní to vyrobit.

Řekl byste, že u vašich studentů vztah k hmotě a materiálu klesá?

Klesá, současný svět nám bere spoustu schopností. Neumíme plánovat, protože máme telefony a na všem se domluvíme během minuty. Když se dostaneme do situace, kterou jsme nepředpokládali, jsme v háji, protože jsme si předem nedomluvili varianty, co v takovém případě dělat. Ztrácíme schopnost orientace, mentální mapu v naší hlavě nahradila mapa v našem telefonu. Řekl bych, že podobně klesá i vztah k hmotě. Je otázka, co nastane v budoucnosti. Jestli to začneme doplňovat jiným způsobem. Během evoluce jsme ztratili tolik mimosmyslových schopností, které už dnes nepotřebujeme – a možná to tak bude i se šikovností. Za dvě stě tisíc let z nás už možná budou hroudy protoplasmy s úžasnou inteligencí, ale bez potřeby periferních schopností. To je holt evoluce. Pro mě nepříjemná, protože tvorba spojená s hmatovým prožitkem je pro mě úžasná.

Vedete studenty na VŠUP ke zručnosti?

U přijímacích zkoušek zručnost nezkoumáme, ale v prvním ročníku si všichni musejí projít řemesly. Chodí do kovodílny, sádrovny a truhlárny, dělají s plasty. Ne že by se ta řemesla naučili, ale vytvoří si vztah k dílnám, skamarádí se s dílenskými mistry a už pak nemají problém s nimi konzultovat, chodit za nimi a zvětšovat si povědomost a cit pro materiál a technologii.

Kdo učí v dílnách?

Dílenští lektoři. Jsou duší školy a jsou v ní déle než většina učitelů. Pro mě dílny byly vždy rovnocennou součástí školy. Jsme uměleckoprůmyslová škola; sice máme volné obory, které doplňují ty užité, ale účel školy je užitný.

Je něco, co dnes neděláte v počítači, ale stále ještě rukama?

Třeba já i Michal si skicujeme rukou. A občas je potřeba udělat prototypy něčeho, na čem se má sedět. Tam je třeba udělat zkoušku. To se nedá nasimulovat.

Je dobrý nápad, aby se dílny vrátily na základní školy, jak navrhuje šéf Asociace malých a středních podniků Karel Havlíček a premiér Andrej Babiš?

Zkušenost s obyčejnými věcmi, jako je vyvrtat díru do zdi nebo stlouct budku pro ptáky, je důležitá. Jsem klidně pro dílny, ale jedině tehdy, když je povede někdo šikovný, což v našem školství lze těžko očekávat. Když si vzpomenu na naše dílny, to byla tragédie. Učil je poloblb. Tělocvikář, bývalý boxer, na jedno ucho hluchý, který dělal po večerech vyhazovače v Belvederu a říkalo se mu Bimbo… Kromě toho si nepamatuji vůbec nic.