Máte slovo, ale nemusíte říkat pět nejčastějších bludů o inkluzi

Je-li pořad České televize Máte slovo (moderuje Michaela Jílková) něčím užitečný, pak předvedením reálné úrovně zdejší společenské debaty. Stejné to bylo u zatím poslední epizody věnované inkluzi ve školách. Padaly tu opravdu pozoruhodné argumenty, z nichž lze vybrat pět nejčastějších bludů o začleňování znevýhodněných dětí do běžných škol:

Rušení praktických škol je plivnutím do tváře speciálním pedagogům. Právě naopak. Význam téhle profese v moderních vzdělávacích systémech roste. Už dnes jsou a ještě více budou třeba na každé škole a je jich jasný nedostatek. Optimální by bylo ze současných praktických škol udělat metodická centra nabízející pomoc a odborníky běžným školám.

Základní školy se pod návalem znevýhodněných žáků zhroutí. Nezhroutí, protože počet dětí v těchto školách není tak vysoký, aby se opravdu stalo, že třeba deset znevýhodněných dětí připadne na jednu běžnou třídu, jak padlo v debatě. Celkem jde v celé České republice o 18 000 dětí v praktických školách a zhruba 5 000 dětí ve speciálních školách, při celkovém počtu dětí na základkách mezi 800 a 900 tisíci. Když si to převedeme do reality konkrétního většího města, tak třeba Znojmo má 34 000 obyvatel, šest velkých základních škol s řádově stovkami žáků. K tomu jednu praktickou školu, kde není ani padesát dětí. Takže i kdyby došlo k jejímu zrušení, což se neplánuje, do školy třeba se šesti sty žáky a třiceti třídami přijde nových šest či osm dětí k těm, které už tam jsou a mají nějaký handicap a podporu. To není problém, který by škola nezvládla.  Zvlášť pokud opravdu budou všem školám dostupné peníze na podpůrná opatření.

Nikdy nebude možné vzdělávat všechny děti v jedné škole. Pokud rozumíme slovem všechny 100 %, pak je to nejspíš pravda. I v severských zemích existuje část dětí (řádově do procenta), které se vzdělávají mimo hlavní proud. Pokud ale tím slovem myslíme třeba 98% nebo 99 %, pak právě tyto systémy ukazují, že to možné je. A nejen ony. Dnes už i u nás docela obtížně hledáte školu, kde by nebyly děti vyžadující podporu. A přibývá škol, odkud prakticky neodcházejí žáci na víceletá gymnázia. Takže školy, které vzdělávají „všechny“ děti, máme už teď. Jen jich je zatím menšina.

Děti s handicapem do běžných škol nechtějí, je jim dobře mezi svými. Asi i takové existují, ale trend je jasný. V posledních deseti letech se děti s nějakým problémem postupně, obvykle z iniciativy rodičů, přesouvají do běžných škol.  Například v roce 2006 chodilo do škol středního proudu 7% nevidomých dětí, v roce 2014 to bylo 70%. Takže reálná praxe dávno předběhla společenskou debatu, jestli inkluze je možná, nebo ne. Inkluze dávno probíhá a zhruba polovina těchto dětí do běžných škol chodí už dnes. Samozřejmě, někdy se taková integrace může nepovést. Ale jasně převládají pozitivní příklady.

Vzdělávání v jedné třídě není možné, protože hloupí brzdí nadané a běžné dětí slabé šikanují. Pokud si děti ve třídě opravdu ubližují a navzájem se zdržují, pak je na místě, aby se šli učitelé podívat tam, kde tyhle problémy nemají. A takových škol je dost. Každé dítě je jiné, to platí i o těch takzvaně „normálních“. Liší se povahou, mírou nadání i handicapu  a učitelé jsou dnes už často zvyklí pracovat s dětmi individuálně. Podporu vyžaduje ve skutečnosti každé dítě, jen pokaždé trochu jinou. Věta v úvodu platí jen pro tradiční školy, kde se k dětem přistupuje jako k jednotné mase. Tam pak mohou přesně tyhle problémy nastat.

Když už mluvíme o bludech, je dobré také dodat, kde jsou reálná rizika. Ta tkví především v téměř nulové informovanosti škol, učitelů i rodičů. Jak dokládá nedávná debata odborníků, neví prakticky nikdo nic. Jak se dostaneme od dnešního stavu k tomu žádoucímu? Jak dlouho to má trvat? Co se skutečně změní k 1. září 2016? Budou peníze na podpůrná opatření, nebo zůstane jen u slibů?  Co bude doopravdy s praktickými školami? Kolik dětí s nějakým problémem může reálně přijít do běžných škol? Nakolik se změny dotknou nejen praktických, ale i speciálních škol? Jaké a kolik nových pedagogů budeme ve školách potřebovat (speciální pedagogové v běžných školách, učitelé předmětů v dosavadních praktických školách, asistenti tam i tam)?

Máme listopad, zápisy a rozpočty na příští rok za dveřmi a informovanost nulová. Je nutné, aby ministerstvo urychleně vydalo tři „příručky“. Co čeká běžnou školu. Kdy, jak, za kolik. Co čeká praktickou školu. Kdy, jak, za kolik. Co čeká rodiče. Mají se proč obávat? Pokud nic takového nevznikne, pak místo věcné debaty, jak se připojit k proudu běžnému ve všech vyspělých zemích světa, zamrzneme v pokleslém dohadování ve stylu Máte slovo.