Lidé nejsou hloupí a chtějí přemýšlet

Nejen v české společnosti se objevil nový vnitřní nepřítel. Jsou jím intelektuálové, podle některých politiků i aktivistů od běžného života odtržení elitáři, kteří se povyšují nad „normální lidi“ -  a ti jejich komplikovaným úvahám nerozumějí.

„Tohle dělení společnosti ale neodpovídá realitě, lidé se nebojí komplikovaných debat,“ upozorňuje francouzský sociolog a filozof Éric Fassin, který před časem do Prahy přijel debatovat na první zdejší ročník Noci filozofie. A velký zájem veřejnosti o přednášky a debaty s českými i evropskými filozofy to ostatně potvrdil.

Proč bychom měli debatovat o filozofii?

Akce jako je Noc filozofie propojují lidi z různých zemí, což je v době rostoucího nacionalismu naprosto zásadní jak z intelektuálního, tak politického hlediska. Někdy máme sklon pohlížet na filozofii jako na disciplínu, která je odtržená od aktuálních debat, ale to je omyl – filozofie má naopak mnoho co říci k dnešním problémům. Lidé mají v neoliberálním světě tendenci zapomínat, jakou hodnotu pro nás myšlení má. A důraz na tuto hodnotu má pak speciální význam právě nyní, kdy řada populistických hnutí staví na odporu vůči intelektuálům.

Právě populisté by podobné akce odmítli jako setkání elitářů, kteří se spolu baví o obtížně srozumitelných věcech.

Jenže tak to není. Ve skutečnosti je po přemýšlení velká poptávka. Moje osobní zkušenost z veřejných vystoupení je taková, že lidé nejsou hloupí a baví je přemýšlet. Lidé, kteří se neživí intelektuální prací, jsou rádi, že dostanou příležitost myslet, zamyslet se nad něčím.  A nelíbí se jim, když s nimi někdo zachází jako s hlupáky.  Když se budeme k lidem chovat jako k inteligentním bytostem, tak se ukáže, že jimi jsou. Takže bychom neměli automaticky přijímat tezi populistů, že „normální“ lidé považují intelektuály za odtržené od reality. Nyní se vede politická bitva o to, aby lidé, kteří přemýšlet chtějí, měli přístup k zajímavým či důležitým myšlenkám.

Jenže tuto tezi šíří prominentní politici, v Česku třeba přímo prezident.

A Česko není jedinou zemí, kde se to děje. Jakýsi „antiintelektualismus“ bují dnes všude ve světě. Naší reakcí by každopádně neměl být stud za to, že děláme intelektuální práci. Tento pohled na svět ostatně není příliš přesný ani proto, že žijeme ve společnosti, kde stále více lidí dosahuje stále vyššího vzdělání. Myslet si, že tito lidé zároveň hloupnou, je tedy paradox. A nakonec i historie stojí na straně nás, kteří věříme v sílu myšlenek.

Říkáte, že lidí mají chuť přemýšlet a vést filozofické debaty. Jak se to projevuje?

V mezinárodním kontextu se pohybuji hlavně v akademické sféře, na odborných konferencích, ale doma ve Francii se většina mých interakcí odehrává mimo akademické kruhy. A moje zkušenost je taková, že lidé mají velkou chuť debatovat a nevadí jim, když se někde objeví slovo či dvě, kterým nerozumí, když celkově chápou, o čem mluvíte. Je jasné, že na veřejné přednášce mluvíte trochu jinak než při debatě s kolegy, ale ani na tom není nic divného – k různým publikům se prostě mluví různě. S veřejností mluvím podobně jako ke studentům: tedy jako k někomu, kdo není hloupý, jen možná ještě něco neví nebo to nezná. Lidé ocení, když s nimi mluvíte jako s inteligentními bytostmi, když si dáte tu práci - a pak jsou šťastní, že tomu či onomu porozumí. Zažil jsem to mnohokrát.

Kde se tedy bere přesvědčení, že lidi nezajímají komplexní, složité debaty?

Ve Francii mají díl viny na této situaci média, která tento antiintelektualismus podporují v přesvědčení, že odmítáním intelektuálů se přiblíží svým čtenářům. Ale nefunguje to. V dnešním světě trávíme ve školách více času než naši předkové. Měli bychom to umět využít.