Klimatičtí vyjednavači sepsali kuchařku. Závazek na snižování emisí však chybí

Dohodou všech více než 190 zemí OSN skončil v sobotu večer klimatický summit v polských Katovicích. Podařilo se ji ovšem uzavřít jen za cenu odsunutí nejspornějších bodů jednání do budoucnosti.  V závěrečném stopadesátistránkovém dokumentu především chybí jasný závazek, že jednotlivé země přijdou už do roku 2020 s novými, radikálnějším plány na snižování emisí skleníkových plynů – ty současné totiž nestačí.

Znamená to, že ani po katovické konferenci není o mnoho jasnější, zda se podaří splnit cíle pařížské klimatické dohody: tedy zabránit tomu, aby se Země do konce století neoteplila o více než jeden a půl stupně Celsia, v horším případě o více než dva stupně.

I ohřátí planety o dva stupně může mít velmi vážné důsledky – začne například nejspíš nevratné tání grónských ledovců a vzestup mořské hladiny se nepodaří zastavit po mnoho staletí. Mnoha jiným katastrofám se však ještě bude možné vyhnout.

Pozitivní naopak je, že se v Katovicích podařilo sepsat knihu pravidel, podle nichž se bude tři roky stará dohoda z Paříže realizovat. Jasněji je díky tomu třeba v tom, jak budou jednotlivé země monitorovat a hlásit své emise skleníkových plynů či jak budou probíhat emisní kontroly.

Kompromisy se našly i v otázce peněz, které vyspělé státy dávají těm chudším na budování čistších zdrojů energie nebo na to, aby se na klimatickou změnu lépe adaptovaly. Bohaté země budou příjemcům každé dva roky oznamovat, jaké částky jim poskytnou, a jestli půjde o půjčky, granty nebo nějakou jinou formu pomoci.

Důležité je, že tato „kuchařka z Katovic“ – kniha prováděcích pravidel pařížské dohody – je stejná pro všechny země. Rozvojové státy sice dostaly některé úlevy, ale podle prvních analýz nejde o nic zásadního. To je úspěch, protože - jak na summitu někdy zaznívalo - „tuna oxidu uhličitého vypuštěná v Indii je stejná jako tuna tohoto plynu vypuštěná ve Spojených státech“. Dvojí emisní účetnictví, tedy jiná pravidla pro chudší země, by mohlo znamenat, že by se pařížskou dohodou nakonec nikdo neřídil.

Kromě jasného závazku zvýšit snahu o omezení emisí naopak chybí v textu také dohoda o takzvaných uhlíkových trzích; jde o možnost nesnižovat emise přímo „doma“ v daném státě, ale koupit si jakési klimatické odpustky, například péčí o tropické pralesy. Tato pravidla, podle nichž se s emisemi obchoduje, mají spoustu slabých míst, kvůli nimž příliš nefungují. Brazílie se na summitu ze všech sil snažila, aby současná pochybná praxe pokračovala, řadě jiných zemí se to nelíbilo. Jednání byla odložena na příští rok.

Pokud chce svět splnit zmíněný cíl zabránit oteplení o více než jeden a půl stupně, musejí světové emise alespoň od roku 2020 začít klesat; o dekádu později by pak měly být o více než polovinu nižší než dnes. Pro Evropu to znamená zrychlit tempo snižování emisí ze 40 procent na alespoň 55 procent do konce příštího desetiletí.

Evropští vyjednavači na summitu se k této politice přihlásili, ale je to tak trochu účet bez hostinského – země jako Česko, Polsko a další „potížisté“ s tím moc nesouhlasí a o celé věci se v příštích dvou letech v Evropské unii povedou dramatická jednání.

Výsledek katovické konference tak není pro klima prohrou ani výhrou, spíš něčím mezi tím. Nástroje a pravidla na snižování emisí jsou již více méně pohromadě. Teď jde o to, jestli se jimi také začneme řídit.

Reportáž z klimatického summitu v Polsku najdete v novém dvojčísle Respektu, které vyjde v pondělí 17. prosince