Jsme připravené dát Prasáka týdne i ženě

Mediální vody nedávno rozčeřil nový videoseriál Blesku pro ženy, který si ostrým jazykem a s dávkou sarkasmu střílí z přetrvávajícího tuzemského šovinismu a sexismu. První díl „Branek, bodů, kokotů“ vidělo půl milionu lidí a Češi tak konečně dostali svoji Samanthu Bee balancující na pomezí novinařiny a satiry. „Za úspěch budeme považovat, když se  o těch tématech začne pořádně mluvit,“ říká novinářka Radka Wallerová, jedna ze čtyř autorek série Branky, body, kokoti.

Není trochu ironie, že tenhle formát vymyslel Petr Cífka – tedy muž, který navíc sám sebe neoznačuje za feministu?

S konceptem skutečně přišel Petr Cífka, který je novým šéfem video-obsahu v CNC (mediální dům Czech News Center), ale vymyslel nám ho na míru. Každá redakce by měla mít ve videoobsahu vlajkovou loď - a u nás se to přímo nabízelo, protože se těmto tématům dlouhodobě věnujeme v komentářích i ve zpravodajství. Petr Cífka o sobě říká, že není feminista, ale myslím, že minimálně v něčem s námi souhlasí…

…anebo je a jen o tom neví. Jako všichni.

Ano, protože slovo feminismus je pořád trochu pejorativní. Zatím jsme nicméně nenarazily na nic, co by pro něj bylo za hranou.

A máte tu hranu stanovenou? Ať už u obsahu nebo formy, která je dost drsná - sprostá a sarkastická.

Hranice jsme si nestanovili. A zároveň zatím nemáme pocit, že bychom nějaké se spoluautorkami překročily. Ale je fakt, že když to píšeme, tak se nám samým něco někdy zdá až moc sprosté nebo laciné. To pak škrtáme. I u názvu jsme si ostatně říkali, jestli to není moc… Ale ten formát - a ve skvělém přednesu herečky Terezy Dočekalové - to podle nás unese, v klasických textech v novinách nebo na webu by to takhle samozřejmě být nemohlo.

Měli jste už negativní reakce na formu či obsah?

Překvapilo mě, že nejsou až tak negativní - a ani kritika tónu není nijak velká. Čekala jsem to horší. A taky mě překvapilo, že to sdílelo a lajkovalo hodně lidí z mého okruhu, od nichž bych to úplně nečekala. Nicméně hodně záleží na tom, o jakých reakcích mluvíte. Třeba na stránce Reflexu jsme měli hodně hejtů od pravicově a konzervativně orientovaných mužů.

Ale hodně se prý ozývají i ženy, které nechápou, proč jste tak naštvané.

Nepřišlo mi, že bych jich bylo až tolik, ale je zajímavé s nimi debatovat. Vím konkrétně o dvou novinářkách, které říkají, že to je zbytečné fňukání, že ony se mají dobře - a když něco chtěly, tak si to prostě prosadily. Připomíná mi to reakce, které slyším, když píšu o alimentech: ženy říkají, že není třeba to hrotit, že si to prostě nějak zařídily, vzaly si druhou práci a byly za hrdinky. Ale my bychom se přece měly ozvat, když se nám něco nelíbí. Těmhle lidem vlastně nevadí forma, ale už sám fakt, že se o tom mluví.

Obsah nicméně koresponduje s tím, že se těm tématům věnujete dlouhodobě - a často je máte lépe zpracovaná než média, která bývají označována za seriózní.

Jsme čtyři autorky a píšeme to skutečně dohromady – kromě mě Irena Sládečková, Brigita Zemen a Markéta Grosmanová. Většina z nás pracovala v médiích, jako jsou Mladá Fronta nebo Lidové noviny, kde by se tahle témata v takové míře prosazovala dost těžko, nikdy o ně nebyl velký zájem. My se o ně přitom zajímáme dlouhodobě a tohle je nová forma, jak o nich mluvit. Blesk pro ženy je spíše lifestyle než bulvár, třeba já jsem sem přišla z novin mimo jiné proto, že tady bylo možné práci mnohem lépe skloubit s dětmi. Samozřejmě píšeme i o módě, hubnutí, někdy i o těch herečkách - ale nikdy bychom nenapsaly klišé jako „porodila mu dítě“ a vyhýbáme se také psaní ve smyslu „už jí je padesát, a přesto si vzala pruhované šaty“. A netvrdíme ani, že když člověk nezhubne, nebude ho nikdo chtít.

Máte dost materiálu?

Máme, protože nám začali posílat věci i čtenáři přes Facebook. Ale samozřejmě se trochu bojíme, že se budeme opakovat. „Kokotů“ je sice velké množství, ale dělají podobné věci.

Není trochu smutné, že tohle je pořád potřeba? Tedy nutnost bavit se o tom, že názory, že ženy jsou na něco příliš slabé, jsou  nesmyslné - a že by měly mít možnost u dětí i pracovat.

Smutné to asi je, ale já jsem spíš ráda, že to můžeme dělat. Mladší generace už sice tolik není vychovaná v tom, že žena se má obětovat a vydržet tři práce, ale v řadě dalších ohledů se věci skutečně moc nemění. V porodnictví třeba, což je moje další oblíbené téma. Teď budeme mít v novém díle jednoho porodníka a gynekologa, který se nechal vyfotit do nějaké soutěže v ordinaci a za zády mu leží žena s roztaženýma nohama.

„Kokoti“ jsou u vás hlavně různí muži. Ale „kokotsky“ se chovají i mnohé ženy. Kdy dojde na ně?

Jsme připravené dát Prasáka týdne i ženě. Už jsme tam jednu měly, ale pak jsme ji vyhodily - spíš proto, že to byl slabý vtip. Myslím, že dřív nebo později ho dostane ex-ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. I když před lety velmi záslužně otevřela téma alimentů, většina jejich názorů nás přivádí k úžasu. Nebo spíš zvedá ze židle.  Nicméně všechno se nebude týkat jen gender problematiky. V novém díle máme překvapivého prasáka, který souvisí s menšinami.

Inspirovaly jste se v zahraničí? U Samathy Bee nebo Johna Olivera?

Bavily jsme se o Johnu Oliverovi, byť jsme ho vlastně ani všechny neviděly.

Řekla byste, že Branky, body, kokoti spadají do ranku nekorektního humoru?

Myslím, že trochu jo. Ale zároveň jsou pro nás důležitá fakta – humor je možná nekorektní, ale je za tím reálná znalost a data. Všechny jsme nakonec psaly klasické texty o alimentech, o porodech, o šovinismu; a víme, jak je těžké tato témata dostat na titulky deníků. A vždycky to tak bylo.

Co budete považovat za úspěch?

Politiku a zákony asi nezměníme. Za úspěch bychom považovaly, kdyby se čím dál tím víc lidí ozývalo, aby pro politiky nebylo tak snadné zamáznout třeba školky pro dvouleté děti, když zmíním jedno téma z prvního dílu. Aby se o tom mluvilo.