Harari: Rozhodnutí následujících týdnů ovlivní běh světa na roky dopředu

„Lidstvo čelí globální krizi. Pravděpodobně největší krizi naší generace. Rozhodnutí, která lidé a vlády učiní v následujících týdnech, ovlivní běh světa na budoucí roky,“ popisuje v pátečním obsáhlém textu The World after Coronavirus pro The Financial Times izraelský historik Yuval Noah Harari, autor bestsellerů Sapiens – Stručné dějiny lidstva, Homo Deus nebo 21 lekcí pro 21. století. Civilizace dnes podle Harariho čelí dvěma volbám. První z oněch rozhodnutí znamená vybrat si mezi cestou totalitního dohledu  a občanskou angažovaností, druhá křižovatka pak přináší výběr si mezi nacionalistickou izolovaností nebo globální solidaritou. To jsou dvě zásadní rozcestí, jež koronovirová epidemie přináší.

Hlavním úskalím krize přitom je, že musíme konat rychle a rozhodně - ale zároveň je třeba vzít na vědomí, že mnohá razantní rozhodnutí přijatá ve vypjatých časech a ohlašovaná jako krátkodobá mají tendenci zůstávat v platnosti i dlouho poté, co nebezpečí odezní. „Celé země dnes fungují jako pokusné laboratoře pro velké sociální experimenty. Co se stane, když všichni začnou pracovat z domova a budou komunikovat pouze na dálku? Co se stane, když školy a univerzity začnou fungovat pouze online? Za normálních časů by vlády, zástupci byznysu nebo rady pro vzdělávání nikdy neshodli na provedení takového experimentu. Ale nyní nezažíváme normální časy,“ píše Harari.

K tomu, jak se vypořádat s epidemií, lze podle něj zvolit dva přístupy. První je cesta naprostého dohledu nad populací, k čemuž mají dnešní státy a technologické firmy prostředky, o jakých se KGB nesnilo. Moderní technologie umožňují monitorovat každého a neustále. Existují stále sofistikovanější prostředky, které kromě sledování mohou vést i k manipulaci veřejnosti a zjišťování stále intimnějších detailů ze života občanů. Podle Harariho se tento dohled může brzy přesunout z toho, který „zůstává na povrchu“, na ten, který jde až „pod kůži“.

„Když se váš prst dotkl obrazovky smartphonu a klikl na odkaz, vláda chtěla dříve vědět, co přesně jste odklikli. Ale u koronaviru se předmět zájmu mění. Nyní chce znát teplotu vašeho prstu a krevní tlak pod kůží,“ popisuje Harari scénář, který na základě algoritmů dokáže rozpoznat, jestli jste nemocní, skoro dříve, než si to uvědomí vaše tělo. Když někdo sleduje vaše chování na internetu, může si sestavit dobrý obrázek o vaší osobnosti, ale když ještě může sledovat, jak se mění tlak, tep a teplota, umí si sestavit obrázek toho, co vás rozesměje nebo naštve.

Otevírá se tím brána přímo k lidským pocitům. Veřejnost by však na takové sledování přistoupila, kdyby bylo vyváženo příslibem ochrany zdraví. „Když lidé dostanou na výběr mezi soukromím a zdravím, obvykle volí zdraví,“ konstatuje Harari a vzápětí dodává: „Ale žádat lidi, aby si vybrali mezi soukromím a zdravím, je ve skutečnosti kořenem problému, protože je to falešná volba. Můžeme a měli bychom si užívat soukromí i zdraví.“

Podle historika je přitom mnohem ochotnější spolupracovat taková společnost, která je dobře informovaná a ví, proč a jak se chrání, než taková, kde probíhá pouze monitoring a hrozí sankce za nedodržení pravidel. Za příklad si bere mytí rukou mýdlem, které ročně zachrání miliony životů a do praxe vstoupilo v 19. století. „Dnes si miliardy lidí denně myjí ruce ne proto, že by se báli mýdlové policie, ale proto, že rozumí faktům,“ shrnuje. K tomu, aby se dosáhlo takové míry spolupráce, je však třeba důvěry občanů ve vědecké poznání a fakta, což je přesně to, co populističtí politici v poslední dekádě rozleptávali.

Dalším klíčem k vítězství na virem je pak globální spolupráce, sdílení informací, prostředků, lékařských pomůcek i přístrojů. Než aby se každá země v panice snažila sehnat co největší množství testovacích sad nebo plicních ventilátorů, byla by efektivnější globální koordinace. Sdílení informací a prostředků umožňuje náskok a možnou záchranu: „To je velká výhoda lidí oproti virům. Koronavirus v Číně a koronavirus v USA si nemohou vyměnit tipy, jak nakazit lidi. Čína však může USA poskytnout mnoho cenných lekcí o koronaviru a o tom, jak se s ním vypořádat. To, co italský lékař zjistí v Milánu brzy ráno, by mohlo v Teheránu večer zachránit život. Pokud britská vláda váhá mezi různými přístupy, může získat rady od Korejců, kteří již před měsícem čelili podobným dilematům. K tomu bychom však potřebovali ducha globální spolupráce a důvěry.“ Právě ten však podle Harariho znatelně chybí, ač právě globální plán je v globalizovaném světě potřeba ze všeho nejvíc.

Celý text pak historik uzavírá následujícím tvrzením: „Lidstvo si musí vybrat. Půjdeme po cestě nejednotnosti, nebo se vydáme cestou globální solidarity? Pokud se rozhodneme pro nejednotnost, krize se nejen prodlouží, ale v budoucnu pravděpodobně povede k ještě horším katastrofám. Zvolíme-li globální solidaritu, bude to vítězství nejen v boji proti koronaviru, ale také proti všem budoucím epidemiím a krizím, které by mohly lidstvo postihnout v 21. století.“